Vzpomínky na vlašské ořešáky

Napsala Jitka Daňková 10/07/2013 1 komentář

Ořešáky jsem znala od malička, vždyť taky doma v mé rodné vesnici byly hned tři obrovské statné, nejmíň 40 let staré. Nejednou do nich i uhodil blesk. Pod jedním z nich jsme měli jako děti pískoviště a houpačku, na ten vzadu v zahradě jsem lezla do větví, když jsem se chtěla schovat před světem. Nakonec dnes z těchto statných stromů stojí už jen ten, pod kterým mají výběh babiččiny slepice. Blesk jej před lety poškodil, přesto se tento více než 60letý strom drží zuby nehty při životě a plodí ořechy.

To je on, ten poslední žijící z ořešáků mých vzpomínek. Fotka pochází z roku 2004, to již byl poškozený bleskem a půlka je ho pryč, děda mu vyrobil podpěru na oporu a rozštípnuté části svázal k sobě řemeny.

Taky jsme se sestrou jako malé loupaly čerstvě spadlé ořechy, slouply slupku a snědly výborné šťavnaté bílé vnitřky. Kdo to nezná, neuvěří, jaká to je lahůdka. Hezky o nich psal i blogger Cuketka v článku Definice luxusu. Ve škole jsme potom podle zabarvených rukou poznaly, kdo všechno ještě o této lahůdce ví. Podzimní hromady shrabaného ořechového listí nám sloužily jako perfektní místo na hraní a loupání ořechů před Vánoci spolu s ochutnáváním ořechových těst a pouštěním lodiček ze skořápek taky patřily k naší dětské zábavě. A když se rozpovídala o Vánočních zvycích i moje babička, nezapomněla zmínit, že kolikrát balili celé ořechy do alobalu a věšeli je na stromeček jako takové hezké domácí baňky.

Považovala jsem vlašské ořechy za velmi obyčejné, známé a naprosto časté a normální. Teď svůj názor měním, když ani ve velkém městě kolikrát nemůžu v sezoně sehnat pár nevyloupaných, abych z nich vytvořila lodičky na vodu.

Je půvabné, že se stále ještě dají ozdoby z vlašských ořechů koupit a že je i někdo vyrábí. Fotka vlevo nahoře pochází od prodejce Myrta z Fler.cz, vpravo nahoře jsou moje domácí lodičky se svíčkami, dole potom zlacené ořechy od Heleny z Fler.cz, půvabné ozdoby z ořechů od Ateliéru TEWA z Fler.cz a obrázky z receptu na vanilkové rohlíčky (http://www.apetitonline.cz) a na pařížské ořechy (http://www.apetitonline.cz/).

Na svoji zahradu však ořešák neplánuji, není pro něj bohužel místo. Mnoho druhů ořešáků má totiž jednu nepěknou vlastnost – alelopatii. Jeho kořeny vylučují speciální jedovatou látku juglon, která škodí ostatním rostlinám, a listy prý produkují chemické látky, které se deštěm dostávají do půdy a zpomalují růst rostlin pod ořešákem. Možná i proto jej na vesnicích často lidé pěstovali ve výběhu pro slepice, kde stejně nic jiného nerostlo. Nakonec se ale nejde několik rostlin, které si z těch jedovatých látek ořešáku nic nedělají a zvládnou pod ním růst, jejich seznam jsem našla v diskusi o biozahradách, přímý odkaz na anglický text je zde: http://ohioline.osu.edu/hyg-fact/1000/1148.html. Dokonce by se ořešákové listí raději nemělo kompostovat, i když se totiž nakonec zvládne rozložit, jedovatá látka v tom kompostu stále dlouho zůstává a rostlinám se v takovém kompostu nebude dařit (pěkně je to popsáno zde: http://zkvaseno.blogspot.cz/2013/06/nezrale-orechy.html).

V říjnu však možná budou rodiče sázet nové ořešáky a tak jsem se podívala, jaké vlastně existují druhy vlašských ořešáků (odrůdy stromu ořešák královský Juglans regia). Sehnat můžete papíráky, tedy ořechy s velmi tenkou slupkou, které se krásně loupou. To je ale i jejich nevýhoda, u našich by všechny rozklovali ptáci a z úrody by nezbylo nic. Dále jsou nejčastější polopapíráky a ty nejtvrdší a nejhůře luštitelné jsou kamenáče. Mne osobně nejvíce ze všech zaujal ale ořešák s plody s červenou slupkou, odrůda Sychrov, škoda že jej nemají skladem, hned bych jej našim koupila.