Jak jsem zničila kosu

Když děda viděl v půlce loňského léta moji kosu, zhrozil se. "Vždyť máš pozvohýbaný ostří a zuby, já ti ji spravím a pořádně nakuju..." To měla kosa za sebou už i kosení tuhých vysušených letních plevelnatých stonků a několik nárazů do hlíny a na zapomenuté kameny. A také prošla sérií mých pokusů o pěkné naklepání. Jenže já jsem tvrdohlavě dědovo profesionální naklepání kosy odmítla, vždyť jak bych se to jinak naučila. Spíše jsem si nechala ukázat, jak se kosa klepe na tzv. babce, tedy bez pomocného naklepávače a jednu babku a kladívko jsem od dědy i dostala.

A pak to šlo s kosou ještě víc z kopce, protože jsem ji zkoušela naklepávat "jako děda" na babce a nešlo mi to, párkrát ji manžel taky narazil o zapomenuté kameny (minulé léto jsem nemohla totiž nemohla kosit já a kosil on) a navíc s ní kosil hodně tuhé stonky plevelů na horním okraji pozemku. Dá se říct, že jsme si z naší kosy udělali spíše takový "křovinořez" a kdyby ji viděl děda, tak by se zhrozil, jak je ostří zubaté, vykousané  a zničené (ještě že nemá počítač a nečte tento blog).

A teď na jaře jsem několikrát zapomněla doma imbus, kterým se kosa z kosiště odšroubovává, takže jsem kosila půl zahrady, aniž bych si ji po zimě vůbec naklepala.  Je až k neuvěření, že jsem to vlastně byla schopná pokosit, nebolela mne záda a trávník sice vypadal poněkud zubatě, ale kosení účel splnilo. Musím říct, že mne naše kosa stále překvapuje svojí houževnatostí.

Je jasné, že až se pravidelným kosením zbavíme velkých plevelů a zůstane nám už na zahradě pěkný jedlý trávník, tak si budu muset koupit novou kosu, aby se mi ta tenká stébla dobře a lehce kosila. Ale stále budu mít moji první zničenou kosu na veškerá místa s tuhými stonky, s kameny a prostě "na zničení". A mám pocit, že navzdory všemu ta kosa stále prostě bude kosit...

Posekla jsem se zubatou kosou, co jsem potřebovala.