Zahradní dobroty babího léta

Pamatuji si, že od půlky srpna do sklonku léta toho doma plodilo v zahradě nejvíc. Už konečně plně plodila všechna rajčata a papriky sázené až po zmrzlých, teta nosila obří cukety, se kterými jsme nevěděli, co dělat, a zrála letní jablka, broskve, ostružiny. Prostě úroda, jak má být. Rozdělila jsem si ty svoje letní pinterestové nástěnky s dobrotami právě na léto a babí léto. 

Jako malá jsem třeba rajčata vůbec nejedla a tak jsem často jen přihlížela, jak se některá hezká nechávala dojít na okně a jak babička i maminka trávily ve vedrech dlouhou dobu u sporáku, aby výsledkem byl domácí kečup, domácí čalamáda z rajčat a směs rajčat a paprik do těstovin, zatímco vonělo lečo pro dědečka a tátu z kuchyně. To jsem mimochodem taky nejedla. Začala jsem je jíst až někdy v 26 letech po tom, co zavonělo z vedlejšího bytu z paneláku. Teprve v té době jsem na ně dostala chuť. Teď už si umím čerstvá rajčata z balkonu vychutnat i v salátu panzanella nebo v ratatouille. 

Cukety jsem z mládí moc neznala, co se týká chuti. Jen jsem viděla, do jak enormní velikosti dokážou dorůst. Pár obrovských jedinců se mamka snažila nějak upravit do podoby chutného jídla, ale většinou cukety skončily se sýrem, šunkou a v trojobale osmažené, nic, co bych chtěla někdy opakovat (bylo to navíc hodně pracné). Gurmáni vědí, proč chtějí malé baby cuketky do salátů, pomazánek, na chipsy a přerostlé kusy tak akorát do mixované polévky nebo placiček. Jenže sežeňte někde malé cuketky! Je to téměř nemožné, všude se už prodávají velké kusy, i proto se těším, až je budu pěstovat na zahradě a trhat je ještě maličké.

Konec prázdnin byl u nás doma ve znamení dědových ostružin. Zabíraly dvě osluněné stěny kůlny a měly obrovské sladké plody. Někdy musím od dědy zjistit, jak se mu podařilo, že tak skvěle plodily. Babička je zavařovala a dávala do knedlí a buchet, zatímco my, děti, jsme je jedly přímo při sbírání z ruky do pusy, byly neskutečně dobré. Na další ovoce – průsvitně žlutá letní jablka mám dobré vzpomínky (mňam, byly skvělé jen tak i v přesnídávce) i horší vzpomínky. To, jak jsme je se sestrou musely sbírat už potlučené a nahnilé ze země a nenechat se píchnout od vos, které se do nich zavrtávaly. Rychle se kazily.

Broskve doma taky bývaly, tak nějak se je dařilo i nedařilo pěstovat na teplém chráněném dvoře. Možná se do jejich pěstování nakonec taky pustím, byť je to náročné, protože ty opravdu zralé broskve, ze kterých člověka nebolí břicho a nepálí žáha jako z těch z dovozu ze supermarketu, za to stojí. Dostali jsme pár skvělých broskví od sousedky z vesnice a syn se po nich může utlouct, jak mu čerstvé broskvové pyré chutná.