"Dědo, vyprávěj mi o stromu před naším domem, " řekla jsem a podala starou černobílou fotografii lehce rozmazaného domu se dvěma košatými stromy přímo před okny. Byla pořízena někdy v padesátých letech, po tom, co děda vlastníma rukama dal (po válce) zničený dům opět dohromady.
 |
| Můj rodný dům, já už jsem stromy před okny nezažila. |
Pro mne to byl hodně divný pohled na rodný domek, neboť jsem už dům zažila jen s ohraničeným zeleným trávníkem (na dnešní poměry s docela vysokou trávou). Našemu dětskému pokoji (vpravo dole) nic nestínilo a nebránilo ve výhledu, co si pamatuji.
"Jedno byla dobrá zimní hruška a to druhé nejspíš jabloň... ale zimní jabka, ne ta letní, jak měl soused vedle... ." Musím říct, že mne v dnešní době vlastně překvapuje, že užitečný ovocný strom měl před domem ve vesnici snad skoro každý. Není se čemu divit, dříve se především dbalo na užitek a plocha před domem přímo vybízela k tomu, aby "neležela jen tak ladem" a zasadil se na ni alespoň nějaký ten ovocný strom. "Oni ho zasadili ještě před válkou," řekl děda a myslel tím svého otce (dříve se ještě "onikalo"). "Hrušku i jabloň."
 |
| Můj rodný dům před válkou. Na fotografii ještě není vysazený ten mladší strom. Stromy před domy sázeli i sousedé. |
Tak to mi skoro vyrazilo dech. Znala jsem dědova vyprávění o návratu do vesnice po nuceném vystěhování, o tom, jak pracně v podstatě znovu postavil dům, jak složitě na něj sháněl cihly, co všechno bylo po válce poničené. Ale nikdy se vlastně nezmínil o tom, že cihlu po cihle lepil maltou ve stínu těchto dvou stromů. A vážně, další stará černobílá fotka s lešením zaklíněným hned vedle statných stromů to dosvědčuje.
 |
| Stromy se nekácely ani kvůli opravě domu. |
To už dnes taky není obvyklé. Domy a budovy se spravují často v první řadě tak, že se vykácí přítomná zeleň, aby nezavazela velkým strojům a technice. Je obdivuhodné, že si lidé dříve vážili stromů natolik, že dbali na to, aby strom nepřišel k újmě, i když se kolem stavělo a každý kvůli jeho větvím musel vynaložit kroky a práci navíc při obcházení.
Oba stromy se dožily celkem vysokého věku a děda je pokácel prý až v momentě, kdy prostě byly staré a nenesly již ovoce. Nové se však nevysazovaly, to už tak nějak nebylo v té době v kurzu. Ono ne pro každý dům je vhodným řešením vysázet před okna džungli stromů. Mám kamaráda, který vyrůstal ve velmi tmavém, stinném a smutném pokoji, do kterého mu přes smrky, břízy a jiné jehličnany proniklo jen pár slunečních paprsků. A jak se říká, kam nechodí slunce, tam chodí lékař, ale to už by bylo na úplně jiný příběh.
Tolik o dvou stromech z jedné staré černobílé fotky z dědova šuplíku. A proč to sem na blog vůbec dávám? Především proto, abych sama i po letech věděla, kde jsem vlastně přišla k tomu poněkud netradičnímu nápadu vysadit před náš plánovaný dům jednu pěknou zimní hrušeň...
