Hned při prvním přemýšlení o mém budoucím trávníku jsem věděla, že v něm rozhodně chci hledat čtyřlístky. Byla to moje oblíbená zábava, když jsem byla malá. Pásla jsem svého milého králíka na drobných jetelových lístcích na trávníku na našem dvoře a hledala je. S velkou slávou jsem si je potom lisovala ve starých babiččiných knížkách (možná nějaké čtyřlístky babička nachází při čtení ještě doteď schované mezi stránkami). Nezapomenu ani na ten pohled, kdy můj králík ("Stenlík") do sebe jeden čtyřlístek s chutí ládoval, zatímco já zírala do trávníku půl hodiny a nic. Stačilo dvakrát skousnout a měl ho v žaludku. Nutno dodat, že mu nakonec moc štěstí nepřinesl, ale to by byl jiný příběh.


Není se čemu divit, že jsem tedy objednala jetelové osivo bez rozmyslu a ve velkém množství, jen aby na zahradě čtyřlístky byly. V Planta Naturalis totiž nemají jen jeden obyčejný jetel, ale rovnou třináct rozličných druhů. A protože jsem nevěděla, který bude ten nejlepší, vzala jsem hned osm druhů. Bylo pro mne velkým překvapením, kolik jetelů vlastně existuje, podívejte, jaké půvabné druhy můžete mít na zahradě:

Shora po směru hod. ručiček: jetel ladní, jetel inkarnát, jetel luční, jetel kaštanový (z http://commons.wikimedia.org/), jetel jahodnatý (z http://www.biolib.cz/) a jetel plazivý.

• Jetel alpinský – jen maximálně 20 cm vysoká trvalka s purpurovými kulatými hlavičkami. Nemá rád časté kosení.
• Jetel horský – až půlmetrová trvalka, která nemá moc listů, květy jsou bílé. Snese sucho i zastínění.
• Jetel ladní – až 30 cm vysoký půvabný žlutě kvetoucí jetel. Snese sucho. Je to jednoletka.
• Jetel luční – klasický častý jetel s kulatými fialovými hlavičkami. Právě u této formy nejčastěji najdete čtyřlístky. Může to být až metr vysoká trvalka.
• Jetel pochybný – poléhavý žlutý jetel, jedná se o max 25 cm vysokou jednoletku.
• Jetel prostřední – až půlmetrová trvalka s purpurovými kulatými květy.
• Jetel zvrhlý – skoro půlmetrová trvalka s dvoubarevnými květy – vršek květu je bílý a spodek růžový.
• Jetel plazivý – nízká trvalka s bílými květy. U této formy jsou také časté čtyřlístky.
• Jetel červenavý – jetel s velmi ozdobnými protáhlými tmavě červenými květy. Je to až půlmetrová trvalka, občas ji mají v nabídce některá zahradnictví.
• Jetel inkarnát – další jetel s působivými protáhlými tmavě červenými květy. Jedná se o půlmetrovou jednoletku.
• Jetel jahodnatý – jetel, jehož květy se před rozvinutím vzdáleně podobají jahodám.
• Jetel kaštanový – jetel, jehož protáhlé květy jsou černé se žlutou špičkou.
• a mnoho dalších druhů...

Jetelová semena jsem rozhodila do luční směsi, kterou jsem také ve stejnou dobu vysévala. A to byla zásadní a veliká chyba. Jetel se totiž rozrostl natolik, že luční rostinky doslova utlačil. Následující léto jsem se ztrácela nejen v záplavě nízkých porostů jetele, ale i metr vysoké jeteliny. A včely dělaly na mou zahradu doslova nálety, Dostala jsem žihadlo i přes rukavice, když jsem roznášela posekanou jetelinu k rostlinám jako mulč. Na jednu stranu to byla krásná podívaná - jarní bochánky svěžích jetelových lístků, v létě a ještě i na podzim hra různých barev a bzukot včel. Na druhou stranu mi už pak bylo jasné, že jsem za luční osivo vyhodila peníze a louka z toho nebude, spíše tak jedno velké jeteloviště.

Teď už jsem s vyséváním semen jetele poněkud opatrnější, stejně se ale každé jaro těším, až budu koukat, jestli nenajdu čtyřlístek pro štěstí. A věřím, že tohle bude pro mého syna takový malý trumf mého trávníku oproti těm opečovávaným krátce střiženým anglickým, které mají na zahradě či na dvorku jeho babičky a dědečci. Na tom anglickém totiž čtyřlístky pro štěstí nenajde...

Plány na moji malou zeleninovou zahrádku mi poněkud komplikuje pravidlo střídání plodin. I když mám někdy drobné výhrady k systému pěstování zeleniny u mých rodičů, jedno musím uznat: mají výborně řešený systém střídání plodin. Jedno velké pole v zahradě se celé na podzim pooře, na jaře rozdělí myslím na 3-4 díly a na jednom dílu se pěstují brambory (a dříve i krmná řepa), na druhém zelenina, na třetím jahody a další zelenina a čtvrtý pás je ladem, nejlépe se zeleným hnojením či pící pro zvířata. Mamka i babička tak nemusí střídání plodin nijak řešit, ani si zapisovat, co kde pěstovaly předchozí rok. Zato já abych si koupila pořádný tlustý zápisník...

Napočítala jsem si, že do své malé zahrady vměstnám maximálně 9 (vyvýšených) záhonů. Jeden bude asi i trochu v polostínu. No a samozřejmě chci pěstovat  minimálně 50 různých plodin od jarních, letních i podzimních odrůd přes zeleninu, která může být na záhonech v zimě, a ozimou pro brzkou jarní sklizeň (už je asi jasnější, proč testuji zrovna polykultury:-) ). To je teprve puzzle, když některou zeleninu nesmím opakovat i několik let a neměla bych obecně opakovat jednotlivé čeledě.

Bylo by příliš kacířské si říkat, že střídání plodin nepotřebuji a že stačí vždycky přidat kompost? Podle všeho bylo, něco jsem si o tom zjišťovala. Zahradník, který nestřídá pravidelně plodiny, riskuje jak choroby, tak vyčerpání minerálů a živin z půdy a mnohem menší úrodu. Když budu trochu konkrétní:

I. trať	Čtyři sestry	Zimní růžičky a pórky	Pikantní cuketoviště
II. trať	Kadeřavý zimní záhon	Čekání na Římany	Raketové lístky
III. trať	Ledové salátoviště	Šalotky a karotky	Hráškoviště
I. trať	Pikantní cuketoviště	Čtyři sestry	Zimní růžičky a pórky
II. trať	Raketové lístky	Kadeřavý zimní záhon	Čekání na Římany
III. trať	Šalotky a karotky	Hráškoviště	Ledové salátoviště
	nový záhon	nový záhon	nový záhon

Další informace:
Pěstování zeleniny – nároky na živiny a střídání plodin
Vliv střídání plodin a prostorové izolace na zdravotní stav polní zeleniny

Tak, jdu na to. První věcí pro sestavení mých zeleninových polykultur je škatulkování zeleniny. Potřebuji vědět, co kam patří, abych věděla, jak to potom můžu nebo nemůžu zkombinovat.

Velké množství druhů zeleniny jsou vlastně blízcí příbuzní, tito například pochází z čeledi brukvovitých. (Zdroj obrázků: http://www.freeimages.com/)

Jednou z důležitých věcí při plánování polykultury je rozdílnost čeledí. Jak psal pan Svoboda ve své knize, nemůžete si tam prakticky dát ředkvičky, kedluben, lichořeřišnici, křen a brokolici a myslet si, že máte pestrost. Tak tady je nejprve rozdělení zeleniny (a některých dalších rostlin) podle čeledí:

Některá zelenina potřebuje oporu a vyvazování a roste hodně do výšky. (Zdroj obrázků: http://www.freeimages.com/)

První trať je spíše lepší pěstovat zvlášť ve své polykultuře na hodně vyhnojeném a kompostem vylepšeném záhoně. Ostatní dvě trati už mohou být spolu. No a dalším hlediskem je velikost a tvar nadzemní a podzemní části. Pokud zasázíte pouze plodovou zeleninu, bude příliš těsto a přehuštěno nahoře nad zemí, pokud jen kořenovou zeleninu, bude těsto pod zemí. Pokud sázíte salátové a jiné lístky k přímé sklizni, nemůžete si k nim zasadit mák či rajčata, jejichž listy a stonky se nejí a riskujete, že je taky ustřihnete a smícháte. Rozdělení zeleniny podle tvaru a velikosti či nároků či důležité vlastnosti:

• chráněné místo, hodně slunce, teplo: rajčata, papriky, lilek, feferonky, mochyně, pepino, tomatillo, batáty, 
• trochu zastínění: ředkvičky v létě, rukola v létě, mangold, špenát, salát, kapusta, červená řepa, jarní cibulka, salátová hořčice, pak choi, pastinák,  mrkev, brambory
• snesou stín: medvědí česnek, naťová petržel, pažitka, křen, 

Jako dítě jsem si za prvního domácího mazlíčka vybrala slepici. Žádný pes, kočka, morče, ale kdákající kráska to byla. Doposud baví rodiče ostatní členy rodiny na rodinných oslavách právě historkami, kde hraji roli já a slepice. Třeba tu, kdy si mysleli, že se v batolecím věku ještě neumím plazit a dali mne na dvorek na deku. Právě ten den jsem se poprvé plazila, doplazila až ke slepicím a dala si s nim i jejich svačinku. Nebo historku, jak jsem si od kuřete "ochočila" slepičku Cilinku. Chovala jsem ji a nosila všude s sebou, chodila prý za mnou jako pes (a pak, že jsou slepice neinteligentní a nevychovatelné... nevěřte tomu). Nakonec jsme zjistili, že je to vlastně kohout.

Babiččiny hnědé krasavice.

Věděla jsem o všech skrýších, kde slepice snášejí svá vajíčka. Pomáhala jsem babičce točit řezačkou, která slepicím řezala kopřivy z babiččiny nůše na malé kousky. Věděla jsem, jak slepici chytit a vzít si ji s sebou na dvůr "na procházku", ráda jsem měla především ty se zelenými šmouhami. Až později jsem zjistila, že je takhle barví děda barvou na žebříky, aby poznal ty, které rozklovávají vejce a půjdou brzy do polévky.

Věděla jsem, že se slepicím dávají zpátky skořápky vajec pro doplnění vápníku, a ony je kupodivu opravdu zobaly. Babička jim rozmáčela ve vodě tvrdý chléb, který zbožňovaly, a v zimě pečlivě přidávala do krmení nasušené kopřivy. A hnaly se po každé žížale. Vzpomínek týkajících se slepic mám nespočet, třeba jak mne babička večer volala, ať jí jdu chytit ty mladé vzpurné slepičky, které se teprve učily chodit na kurník a babička jejich rychlým nohám nestačila. Nebo jak nadšené slepice byly, když je děda na pár minut pustil z výběhu na zelenou trávu do zahrady.

Po trávě se mohou utlouct.

Později jsem byla hlavně vděčná za domácí vajíčka. Především, když jsem se jedno období věnovala studiu informací o správné a kvalitní výživě, a zjistila spoustu užitečných faktů. Věděli jste, že vitamín K2, který je v těle zodpovědný za řízení vstřebávání vápníku, je jenom v žloutcích těch slepic, které měly přístup k zelenému (trávě, kopřivám) a červíkům v půdě? Slepice, které povinně zobou jen zrní, jej ve žloutcích vajec nemají. Vyplatí se mi mít přístup ke kvalitním vejcím, zvlášť, když mi rapidně stoupla jejich spotřeba – po tom, co jsem zjistila, jak mylné jsou všechny ty řeči o škodlivém cholesterolu ve vejcích. A jak je žloutek naopak nezbytný pro správný vývoj mozku dětí (některé národy prý dávaly těhotným a kojícím až 12 vajec denně!), obranu proti škodlivým účinkům přemíry slunečního záření (díky síře) a třeba i prevenci senility u starých lidí. 

Děda i ve svém pokročilém věku chodil už celý únor a březen po zahradě a nožíkem seřezával trávu a vyrýpával pro svoje slepičky každou pampelišku či sedmikrásku ("Sedmikrásky, ty ony mají nejradši!"). Pak trávu pečlivě sekyrkou nasekal na menší kousky a slepice se mohly zbláznit radostí. A já si už dávno říkala, jak je možné, že našim na zahradě nerostou skoro žádné sedmikrásky...

Ale dost o výživě. Zatím mám vajec dost díky mé babičce a jejímu zásobování. Jednou však možná budu řešit dilema, zda bych si na zahradu přece jen neměla pořídit i slepice. Tak tři až čtyři, jako měla Alys Fowler, na přilepšenou. Zatím se takové věci budu ještě roky a roky zuby nehty bránit, protože vím z první ruky, že se slepicemi to není taková romantika, jak se může z internetových článků zdát. Jako každý chov, je to dřina. Nemůžete si vzít dovolenou. Slepice vás nenechají zaspat.

Takže zatím si jen schraňuji do pinterestové nástěnky všechny užitečné tipy a nápady pro domácí chov slepic. Od výborných tunelů, kterými lze vést slepice různě po zahradě a nezaberou tolik místa (a nešlapete neustále do kuřinců), přes vtipné dobroty pro slepice (salátový bar, vánoční girlanda) až po automatickou napáječku, praktické tipy pro popeliště, houpačky, i využití slepic pro ekologické zahradničení (příprava místa pro záhonky, ochrana lísek před nosatcem, hnojivo do kompostu). Plánujete slepice na zahradě? Tak se inspirujte: https://www.pinterest.com/zahrada/slepice-na-zahradě/