Nejdřív zahradu, pak dům!

Když jsme koupili pozemek, všem jsem nadšeně vyprávěla, jak si založím nejdříve zahradu. Měli jsme to s manželem promyšlené, obdelníkový pozemek se hezky rozdělí na půlky. V dolní polovině si vybudujeme zahradu a na té horní nám postaví dům. Vždyť sousedům jej také zvládli postavit i na tak malé ploše. A rodina, přátelé i známí nad tím jen kroutili hlavou. "Vždyť vám tu zahradu při stavbě dočista zničí..." "Nebudete mít kam složit cihly, ani hlínu... "

My se ale nenechali odradit, pozemek oplotili a zahradu v dolní části opravdu vysázeli. A proč vlastně ten spěch? Oba jsme již viděli několik různých novostaveb přátel, známých i téměř neznámých lidí. A téměř vždy se šlo do domu po provizorních paletách, všude bahno, pozemek rozježděný. Nikde ani rostlinka, ani strom, ani květina, o trávníku vůbec nemluvě. A šťastní majitelé domů zadlužení v hypotékách, že na osivo a sazenice jim nezbývají peníze, samotný dům vyžaduje neustálé další dokupování (tu schránka, tu zvonek, polička, ...). A tak při procházkách vesnicemi kolikrát vidíme neupravené domy, kde se po paletách chodí do domu po dvou třech letech neustále a stromy a trávník stále nikde. A přesně to jsme nechtěli! 

Naše představa byla jiná. Po nastěhování a všem tom shonu si chci odběhnout do "zadní části zahrady", posedět u jezírka, přivonět ke květinám, nasbírat si pár ostružin na chuť. Chci, aby měl syn kde běhat a hrát si hned, jak se nastěhujeme a ne až roky a roky poté. Stačí, že samotné nejbližší okolí domu nejspíš bude chvíli zablácené, bez rostlin a nedodělané kvůli financím. Ale zadní část zahrady... ta tam bude jako taková zelená oáza. Navíc, teprve teď, po třech letech, začíná zahrada vypadat jako zahrada. Teprve tento rok se lépe rozrostl živý plot, zvětšily koruny stromů a rozrostly pořádně keře. Šílela bych koukat se každý den z okna na titěrnou rostlinku a tři roky čekat, než ji budu moct vznešeně pojmenovat alespoň jako "malý stromek".

No a toto jaro se naše představy setkaly s realitou stavby našeho vysněného domu, podívejte, jak naše zahrada vypadá:

Bagry v těsné blízkosti stromů, hromady hlíny a uježděný povrch – takto vypadala naše zahrada při stavbě základové desky domu.

Představa ohraničení zhruba poloviny pozemku padla. Retenční nádrž na vodu se musela posunout dále do zahrady, na ni navazuje vsakovačka. Sejmutá ornice ze stavby se musela někde uskladnit. Museli jsme vymezit prostor, kde projede UNC pro hlínu a nesmělo jezdit přes retenčku. Uff, byl to boj.

Jak jsme si to hezky představovali... a jaká byla realita.

Nicméně, tak jako v pohádkách, i tento příběh, navzdory fotkám, dopadl dobře. Zachraňovat mne přijel můj táta. Dovezl velké množství různých bran a starých plotů, kůly, a s mým manželem za deště těsně před začátkem stavby dokonale a těsně oplotili všechny zasazené rostliny. Máme perfektního stavitele, plně respektoval to, že mám už zasázenou zahradu, a volil ty nejlepší kompromisy, ať již například v umístění retenční nádrže či toho, kam zasahuje vsakovačka vůči kořenům stromů. A také nám pečlivě vybírá z hlíny pěkné a velké kameny, které chceme později v zahradě použít. Slíbil, že se pokusí přemístit do podzimu hlínu blíže domu, aby nám vzadu opět vznikl prostor, který můžeme osázet osivem pro jedlý trávník a louku (ano, můj luční porost i jedlý trávník padl domu za oběť).

A tak jsme se jezdili dívat na to, jak rostou základy domu, základová deska, šachty a přípojky. A přitom si vždycky na chvíli odskočili do oplocené části zahrady přivonět k pivoňce, pokochat se jezírkem, nebo se podívat, jak se v tom rámusu daří malým ptáčatům, která bydlí v hnízdě na špalku pod obrácenými kolečky...

Z pohledu od souseda vypadá naše zahrada hodně maličká, přesto se na ni vejde tolik skvělých rostlin. Navzdory prachu a hluku a stavbě všude okolo krásně kvetla pivoňka (poprvé od zasazení), pod kolečky vesele žila ptáčata, jezírko se rozkvetlo lakušníkem a práce na zahradě neohrozily ani letošní úrodu rybízu a dalších dobrot.