Když si před lety plánovala minirašeliniště pro borůvky a brusinky, ještě jsem toho o pěstování borůvek moc nevěděla. Teď, o pár let a o pár internetových článků a diskuzí chytřejší, jsem se pustila do plánování našeho místa pro borůvky. Zaujalo mne, jaké speciální jámy, bazénky a vany v půdě pro borůvky amatérští pěstitelé připravují. To bude něco pro mne.

Takové krásné borůvky rostou na zahradě mojí kamarádky, fotku mám taktéž od ní

První hledání důmyslných borůvkovišť

Borůvky především potřebují hodně vláhy, a tak se někteří pěstitelé rozhodli udělat jim bazének z jezírkové fólie 80x80x50 (velikost pro 1 rostlinu; například skvěle popsané v této diskuzi). Bazének potom naplní směsí rašeliny a pilin a pomalu rozpustného hnojiva či něčím podobným. Piliny mají nepříjemnou vlastnost, že se při zalévání shora nasáknou hodně po povrchu a kořeny rostlin jsou nakonec v suchu. Tuto situaci prý mají řešit zabudovaní zavlažovací hadice, které vodu dostanou naspod bazénku (prý se ale časem zanáší, pokud není substrát jen z pilin). Bazény pro borůvky jsou ideální v případě, že na zahradě málo prší a vody v půdě je nedostatek, tak jako v našem případě.

Na diskuzním fóru http://www.kiwiforum.cz/ zveřejnil uživatel Jujto velmi zajímavý návod na pěstování borůvek v pilinovém bazénu. (Zdroj obrázků: http://www.kiwiforum.cz/)

Druhé hledání důmyslných borůvkovišť

Když jsem ale zamířila na jiné diskuze a články, začaly se ozývat hlasy, že borůvky mimo jiné ale nesnáší dlouhodobé přemokření. Po silných deštích některým začaly borůvkové bazény spíš připomínat rýžová pole. A tak se objevila doporučení (i u některých prodejců), tu jezírkovou folii dole probodat a udělat odtokové díry. Jiní oponovali, že je to zbytečná investice a naprosté ničení folie a nezvládne to pořádně držet vláhu. Ze zkušeností lidí vyplývalo, že jim stejně borůvkoviště často vysychaly. Dlouze a dlouze jsem hledala články a texty, kde by to nějaký šikula kulantně vyřešil. A taky, že ano.  

V jedné diskuzi jsem objevila příspěvek pána, který udělal borůvkám 60 cm hlubokou vanu a igelit dal jen do 30 cm výšky. Igelitovou jámu vyplnil kameny a pískem jako takovou drenážní vrstvu pro zachycení vody, simuloval tak jakousi nízce položenou "spodní hladinu vody". Borůvky se do ní časem prokoření, ale v případě velkých dešťů nebudou tolik přemokřené, protože voda nad úroveň igelitu se vsákne do okolní půdy. Najít optimální hloubku bazénku versus celé jámy ale někdy není jednoduché, pán k tomu hezky píše: "Skusim odpovedat ako politik. Ked napustite ten z folie vytvoreny bazenik az po okraj, nesmie zasadena cucoriedka stat korenmi vo vode, ale nesmie byt prilis hlboko, aby sa voda spolahlivo dostala z bazenika vzlinanim ku rastline. " (citovaný text z diskuze na http://www.zahrada.cz). Igelitový bazének napouští hadicí přímo dospod, hadici zavíčkovává, aby se neodpařovala voda.

Právě takový způsob s bazénkem, ale bez té hadice, vyzkoušela kamarádka. Borůvky jí neplodily a špatně rostly a poslední možností jejich záchrany bylo právě přesazení. U jednoho keříku zkušebně vyzkoušela i vytvoření takového bazénku z jezírkové folie.

Nízký bazének pro borůvky už se mi celkem líbil, ale stále zde byla nedořešená jedna věc. Borůvky nemají rády mísení kyselé půdy s tou normální. V prvních postupech s celkovým foliovým bazénkem byly borůvky naprosto izolované od okolní půdy a problém byl tedy vyřešen. Ale u nízkého foliového bazénku se půda mísila. Někteří na diskuzích prohlašují, že to vlastně borůvkám vůbec nevadí a do normální půdy si jednoduše neprokoření, jiní se raději trochu pojistili. Vytvořili nízký foliový bazének a potom stěny obehnali ještě pro jistotu geotextili, než tam nasypali rašelinu s pilinami.

Dala jsem si všechna pro a proti dohromady a vymyslela kompromisní řešení. Asi nakonec nepůjdeme do celkového foliového bazénku, přecejen je jezírková folie docela drahá. Připravíme pro naše (tři) borůvky výkop široký 90 cm (doporučuje se taková šířka, borůvky koření jen mělce a povrchově, potřebují prostor). Hloubka by měla stačit 50–60cm. Rozestupy mezi rostlinami by měly být metrové. Naspod toho výkopu připravíme z kaučukové jezírkové folie takový nízký bazének, jako dělala moje kamarádka. Zaplníme jej trochu kamínky a pískem. 

A teď přijde moje vychytávka. Stěny celého toho výkopu chceme obložit smrkovými odkory. Pamatuji si, jak doma vznikaly takové šikovné rádoby odřezky kůry s trochou dřeva z kmene smrku, když se strom řezal na desky a hranoly. Byl to odpad, některé kousky jsem například používala do provazové houpačky. Pevně doufám, že na pilách jsou tyto odřezky stále ještě odpadem a prodají mi je zalevno (snad to vyjde levněji než jezírková folie).  (Doplněno po letech: Vychytávka se nekonala, odřezky kůr jsem nebyla schopná na pilách sehnat, pár jsme jich objeli. Takže jsme klasicky nakonec zamířili do hobby marketu a koupili geotextilii. Nic lepšího na oddělení kyselé půdy od té normální jsem nevymysleli.)

Smrkové odkory by měly být ideálním obložením borůvkové jámy. Smrkové dřevo je kyselé, pro borůvky vhodné. Jako každé mrtvé dřevo zadržuje vodu, umí ji do sebe nasáknout a poskytnout borůvkám později. Je to přírodní materiál a postupně se v půdě rozloží (narozdíl od folie). Je ale dostatečně silné na to, aby celkem pěkně oddělovalo normální půdu od té kyselé rašelinové (vydrží déle než geotextilie). A přitom při přemokření (ne že bych to v naší suché oblasti zrovna čekala) tu vodu pustí dál. Teorie je to pěkná, na praxi si ještě nějakou dobu počkám.

A o do té jámy? Nejspíš vyzkouším nějakou směs pilin, rašeliny, jehličí, větviček a roští z jehličnanů, hrabanky z dědova lesa (soukromý les, tam můžu, jinak je to nelegální), kávového lógru a nějakého pomalu uvolňovaného hnojiva pro borůvky (případně tzv. Ericaceous Compost, jestli se tahle vychytávka u nás začne vyrábět a prodávat do té doby, než budu borůvky sázet). Předběžně, ještě si to musím dozjišťovat a promyslet. A nahoru k rostlinám půjde mulč z jehličí či kůry. Ale o tom až někdy příště.

Stal se z toho v posledních letech hit. Z čeho? Přece z chůze bosou nohou po rozličných materiálech. O speciálních chodníčcích pro bosé (nejen) dětské nožky píšou blogeři, ve školách a školkách, parcích i ve městech rostou hmatové stezky a chodníky jako houby po dešti. Ideální atrakce za pár korun, chodníček se teď stavěl i v lesní školce v naší vesnici a tak jsem si tohle téma nemohla nechat ujít.

Takový krásný hmatový chodníček tvoří místní maminky a tatínci pro děti do lesní mateřské školky ve vesnici. Foceno zatím v rozpracovaném stavu.

Je to totiž moje srdcová záležitost. Myslím, že lidé, kteří nikdy nezkoušeli chodit po různých materiálech bosky, jsou o něco ochuzeni. Vnímat svět pod svýma nohama "tak trochu jinak" je příjemné. Doteď si dokážu vybavit, jaké to je zabořit nohy do horkého písku na pláži, přebíhat po drobných kamínkách u horského jezera, nechat pod nohama křupat ostré mušličky, jaké to je jít bosou nohou po jehličí v lese a po mechu, jaký pocit je zabořit bosé nohy do čerstvě pooraného pole do hlíny, stát bosky zjara na vyhřáté dřevěné lavici na lesních vyhlídkách či brodit se potokem. A co teprve trávník s měkkými jetelovými lístky či raní rosa v trávě... nejlépe to člověk docení až v momentě, kdy se mu zhroutí svět a v 25 letech skoro nemůže chodit a vyhlídky na chůzi jsou od výtahu k autu a jen pár kroků v domě. Ale to by bylo na jiný příběh, chodím a v zahradě si chci pár chvil bosé chůze naplno užít a připravit příjemné zážitky pro bosé nohy i pro synka. (Doplněno po letech: koho by zajímal můj příběh s problémy s nožní klenbou, sepsala jsem ho v 2024 tady: https://ekomadam.blogspot.com/2024/03/pohadka-o-tom-jak-jsem-si-konecne.html)

Pamatuji si každou cestu, kterou jsem šla kdy bosky. (Zdroj tematických obrázků: http://eelifedesign.tumblr.com/,https://www.pinterest.com/ a http://www.barfusspark.info/)

Klasickou cestou je vytvořit si speciální chodníčky. Z prken, kůlů či jiného materiálu se vytvoří čtvercová ohraničení na zemi. Vyloží se kartony, koberci, foliemi apod. proti (základnímu) prorůstání plevelů a doplní pěkným provazovým zábradlím (to když chtějí děti chodníčkem chodit se zavázanýma očima). Pak je to už na fantazii v tom, co do ohrádek dát za materiály: kameny a oblázky různých velikostí, mech, šišky, hlínu, písek, jehličí, kůru stromů, listí, špalky z kulatiny, žaludy, bukvice, piliny, slámu, kaštany, vodu, bahno, větvičky, mušle, směs voňavých bylin, fazole, chvojí, cihly, propletené vrbové proutí... Pěkný postup tvorby je na odkazu školy Domamil. Není to ale jednorázová záležitost, chodník je potřeba zčásti minimálně každé jaro znovu doplnit, uklidit, porovnat, odplevelit. Nesmějí k němu psi (a slepice).

Horní ukázka je půvabný hmatový chodník, který má slovenská Materská škola - Zelená záhrada v Partizánske (zdroj obrázku: http://www.ms-zelenazahrada.sk/). Spodní ukázky pocházejí ze zahraničí (zdroj obrázku: https://www.pinterest.com/ a http://www.knaufcom.de/)

Mně se samozřejmě myšlenka celého hmatového chodníku líbí, ale na zahradě už pro takovou velkou věc nemám prakticky místo. A ani by mi tam hmatová stezka nezapadala. Půjdu na to jinak! Různé zajímavé povrchy hodlám zapracovat přímo na různá místa zahrady:

Zatím mám v zahradě akorát pár kamínků u jezírka a dřevěnou kládu přes jezírko.