Letos jsme byli na Štědrý den připraveni. Kupovaná plastová vanička plná polníčku byla od pátku v lednici, v době naší dovolené nám ji dovezl online supermarket až domů. Jedna ze základních surovin naší štědrovečerní večeře se vesele chladila a já vzpomínala, jak to bylo loni. To nás zachraňovali kamarádi tady z vesnice. Psala jsem na vesnickou skupinu na sociální síti prosbu, že bych si zakoupila polníček od někoho ze zahrady, ale marně. Nejspíš jej tady nikdo (z těch, co vysedávají na internetu) nepěstuje. Na poslední chvíli ještě jel ještě do města náš kamarád, volala jsem mu, jen, abych ještě zkusila polníček zajistit. "Jak to vlastně vypadá, jako rukola?", ptal se kamarád a já vysvětlovala a vysvětlovala. Pak se objevil ve dveřích s vaničkou krásného polníčku a o vánoční pohodu už bylo postaráno.

Někdy v té době jsem se zařekla, že kdyby nic jiného ze zimní zeleniny, tak zrovna polníček se prostě musím naučit pěstovat. Kvůli těm Vánocům, minimálně. Losos s teplým vídeňským bramborovým salátem a kupou polníčku v mandarinkové zálivce, to je recept mého muže a naše vlastní vánoční tradice. Jenže tou další tradicí je trávit už minimálně čtyři až pět dní před Vánoci doma na dovolené a nikam už vůbec nejezdit a vyhnout se stresu a předvánočnímu shonu... takže sklizeň této jemné, poměrně mrazuvzdorné zeleniny z vlastních záhonků je vážně potřeba. A nedaří se mi a nedaří.

Já vlastně polníček na podzim nevypěstovala nikdy. Zkoušela jsem to už tenkrát v truhlících na balkoně v bytě, zkoušela jsem to loni a zkoušela jsem to i letos. Různá semínka, různé odrůdy, různá půda, různá frekvence zalévání. A výsledek? Polníček mi neklíčí a neroste. Povrch půdy pokryjí různé plevely, ale nakonec najdu jen jeden nebo dva exempláře, které připomínají miniaturní polníček, a nějak nemám odvahu je zkoušet. Nevypadají jako "ten z obchodu". Ty, které vypadají slibně, mi něco hned sežere. No, hlavně že se všude píše, jak je to snadná rostlina na pěstování. Někde přece musím dělat nějakou zásadní chybu.... takže jsem se dala do pořádného studia podmínek pro pěstování polníčku a do příštího roku jsem vybavená znalostmi a informacemi, které jsem sepsala níže. Třeba se vám některé taky budou hodit. A nebo mi naopak poradíte, jak polníček (na zimu) vlastně pěstujte vy.

Správná doba sázení

Měla jsem problém většinou s touto fází. Kozlíček polníček (Valerianella locusta) je půvabná a výživná zelenina, spíš vlastně prostě salátové lístky, kterým se daří v chladnějších obdobích roku. Úspěšné by tedy měly být výsevy semen na jaře už někdy v únoru a potom až v září (na zimu) a později v říjnu (jako ozimá zelenina pro brzkou sklizeň na jaře). Pokud má klíčit a růst v horkých letních měsících, zhořkne a vyběhne do květu. Je také náročný na zálivku, takže výsev v suchém srpnu je na nic. Když vysévat polníček, tak únor, březen a potom až září, říjen. Na horách a v chladnějších oblastech je možné vysévat i v létě.

Rozhodně si kupte hodně semen, protože polníček má obecně nízkou klíčivost. Když už se vám potom zadaří jej pěstovat, měl by jít celkem dobře semenařit a semena lze uchovávat v mrazáku.

Klíčová je vlhkost

Kam polníček vyset? Především na místo, kde mu nebude scházet vlhkost a dobré zalévání. Opravdu má vysoké nároky na vlhkost, hlavně po výsevu. To byl u nás asi kámen úrazu... málo jsem místa osetá polníčkem zalévala, zvlášť když jsem ho sela v horkém létě. Navíc ne každý den jsem měla v létě čas jít klíčící rostlinky zkontrolovat a zalít. 

Polníček potřebuje slunné místo a propustnou zeminu. Je to rostlina typická pro II. trať, tedy ze salátů krapet náročnější na živiny. Pokud je v půdě trochu vápna (třeba v podobě drcených vaječných skořápe), měl by polníček růst lépe.

Ochrana před škůdci a silnějšími mrazy

Polníček je mrazuvzdorný až do - 15 °C. Pokud jej ale vyséváte za chladných dnů, doporučuje se vysévat pod sklo a nebo zakrýt záhon netkanou textilií. Ve velkém chladnu se mu zastavuje růst a textilie u něj udrží o trochu větší teplotu a pomůže. Pokud mají na již vzrostlý polníček přijít velké mrazy, také je vhodné jej pro jistotu zakrýt chvojím nebo netkanou textilií, zvláště v případě holomrazů.

Našla jsem krásné video o pěstování polníčku na webu eChaluparka: https://www.youtube.com/watch?v=J0y_Taf_pJw. Autorka tam pěstuje polníček v nádobách. Ideální ochrana před slimáky, kteří na čerstvě vzrostlém polníčku na jaře i na podzim rádi hodují. Myslím, že příští rok si úrodu polníčku pojistím alespoň jedním osetým truhlíkem a nebudu spoléhat jen na záhon.

Takže tento rok 2018 mám plán jasný: 

1) set spoustu semen (protože mají nízkou klíčivost)
2) v září, když pominou vedra,
3) část do záhonu zakrytého netkanou textilií a část do truhlíků (obrana před slimáky),
4) hodně a pravidelně zalévat,
5) a v případě hlášených mrazíků potom zakrýt chvojím (nebo netkanou textilií).

Proč mi za to polníček vlastně stojí? Je to salát, který jde sklízet v zimě, chutný. Jde prý sklízet postupně a seřezávat a postupně zvládne ještě obrůstat. Je plný vitamínu C, kyseliny listové, minerálů, hořčíku, mého oblíbeného rutinu... takže je super na zimu na posílení imunity a jako obrana proti stresu. Patří do jiné čeledě než ostatní zelenina, takže se mi z ničím ve střídání plodin "nebije". Prostě samá plus. Už se těším, až jej budu mít hodně - do zimních salátů, pesta, pomazánek, smoothie...

Jak je to u vás? Daří se vám pěstovat polníček?

Mám se zrovna něčím takových chlubit? Nemám? Jenže nebýt této drobnosti, neměla bych na zahradě nový keř a stromek. Čekala jsem skoro rok, než jsem se rozhodla napsat o tom, jak jsem loni na Vánoce uloupila přes plot jedné milé paní jednu mišpuli...

Tak takhle nějak vypadala...  (Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mespulus_germanica.jpg)

Řekla bych, že o mišpuli už většina zahrádkářů nejspíš slyšela. O její propagaci se zasloužil pan Svoboda na svých stránkách (http://www.ekozahrady.com/mispule.htm), ve své knize a pak i dále skrze návrháře přírodních zahrad. Sazenice už lze sehnat na mnoha místech. Mnozí jsou však stále skeptičtí a mišpule sázet nechtějí. Je to "zvláštní" ovoce, nesedí do plánů zahradníků, kteří chtějí mít nejpozději v říjnu vše sklizeno a uskladněno, a chybí mišpule na trzích a v restauracích, aby její existenci lidé zaregistrovali a vůbec ji ochutnali.
Já patřila také k těm, kteří mišpuli sázet ani neplánovali. Ovoce v zimě mi sice znělo jako výborná výzva. Mohla bych frajeřit před kamarády a v prosinci nosit ze zahrady čerstvé ovoce, potud se mi mišpule líbila. Ale jak jsem si přečetla u pana Svobody, že musí "zhniličkovatět", aby se dala jíst, přeběhl mi mráz po zádech. Už to slovo "hniličkovat" mne dokonale odradilo. Představila jsem si měkké hnědé divné hrušky, co se dědovi kdysi rozpadaly v rukou, a o kterých tvrdil, že zhniličkovatěly a že mu tak chutnají nejvíc. Brr...

To pravé exotické a složitě dostupné ovoce? Kam se hrabe maracuja a podobné věci, luxus je teď někde ochutnat mišpuli. (Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/)

Čas plynul, naše zahrada vzkvétala a všechna místa vhodná pro stromy jsem již obsadila jinými druhy ovoce. Přestěhovali jsme se na naši zahradu a začali tady bydlet. Mišpule zůstala zapomenuta. Tedy, až do loňského podzimu. Na procházce s malým synkem jsem v naší "nové" vesnici koukala lidem přes plot a do zahrad. Je to moje obvyklá zábava a nejspíš mne nikdy neomrzí. Co zasadili tady? Co zasadili támhle? A objevila jsem obrovské keře mišpulí hned ve třech zahradách kousek od sebe. Panečku! To musím nějak udělat, to musím nějak zařídit, abych alespoň jednu ochutnala a jednou pro vždy rozhodla, jestli je ta mišpule ovoce vhodné k jídlu a nebo ne! Jeden z těch nádherně obsypaných keřů byl hned u plotu hezkého domku. Občas jsem tam vídala milou paní, zdravily jsme se, ale více jsme se neznaly. Plánovala jsem si, že hned, jak udeří první mrazy, půjdu, zazvoním a milou paní o tu mišpuli poprosím na ochutnání.
Mrazíky nepřicházely. No a čím více se loni blížily Vánoce, tím spíše jsem byla se synem na zahradě a u jeho kamarádů. Začalo mrznout, sněžit, námraza, jenže já na mišpulové keře dočista zapomněla. Bylo 26. prosince před setměním, když jsme se manželem a synkem procházeli vesnicí. Všude klid, vánoční pohoda, rozsvícená světélka v zahradách,... a najednou jsem uviděla mišpulový keř. Sklizený! Já to prošvihla úplně! Bez skurpulí jsem se vydala až k plotu, žádné zvonění na majitelku (vždyť jsou Vánoce, nemůžu někoho obtěžovat o svátcích), no a prohledávala jsem větve, na které jsem dosáhla. Byla tam ještě jedna. Uloupila jsem ji a jako malá holka co nejdřív spěchala pryč a pořádně si ji prohlédla až doma. Taková "klukovina" ve třiceti, no jo, ale ani nevíte, jakou jsem z toho vlastně měla radost. Jako malá holka!

Vyděsilo vás, jak má mišpule vlastně vypadat uvnitř? Zdroj obrázků: https://commons.wikimedia.org/, https://commons.wikimedia.org/ a http://www.leereich.com/)

Mišpuli jsem rozřízla, většina dužiny byla hezky žlutá a uprostřed byla malá hnědá část, jakoby "nahnilá". Asi to hniličkovatění. Já se pustila lžičkou do té "žluté" a jakoby "normální" části a jedla jsem jen tu. Moc mi chutnala, chuť byla lehce sladká, vlastně ne úplně výrazná, lehounce podobná některým nedozrálým hruškám. Dokázala jsem si z ní představit super krém nebo zmrzlinu. Na zkoušení té hnědé části jsem neměla dost odvahy. Tahle jedna mišpule mne ale tak zaujala, že hned od jara jsme našli ještě jedno malé místo, kam se tento malý stromek Mespilus germanica vejde. A zkouším ji pěstovat i v jedlém živém plotě. Já na tu správnou dobu sklizně, kdy mišpule chutnala mně, nějak přijdu. A ta chuť za to stojí, jen bude chtít zjistit více, jak na to. Vždyť ve starém Řecku, Římě a hlavně později ve středověku byly mišpule opravdu IN. Každý nejspíš v té době věděl, jak je upravovat, kdy je jíst a jak si na nich pochutnat. Jo, možná bylo v té době běžné jíst věci, které vypadaly nahnile, nicméně třeba se mi podaří si s mišpulemi poradit i v dnešní době plné předsudků. A začnu u sebe a svých předsudků, uvidím, jestli dohledám či vymyslím nějaké slibné recepty (takové, které nepotřebují tunu cukru a nebo z nich nevzniká destilát, který doma nepijeme...). Třeba nakonec ochutnám i tu hnědou část, vždyť letos jsem zkusila i zvláštně vypadající akébii a příjemně mne překvapila.

Teď jen musím počkat, až mi stromek zaplodí a začnu zkoumat, jak to s tou zralostí mišpulí je. Vím, že dokud nepřejdou mrazem, jsou nejedlé. Kvůli příliš vysokému obsahu tříslovin by měly chutnat svíravě a prostě hrozně. Až mráz udělá svoji část práce, změknou a zesládnou a postupně začnou hniličkovatět. Chuť by se měla lišit odrůdu od odrůdy. Ano, u nás se bavíme "jen" o mišpuli, ale ve Francii by měli rozlišovat Monstrous či Nèfle Tardive, v Anglii Nottingham či Royal a to nemluvím o spoustě odrůd z Holandska, Rakouska či z Itálie z oblasti Piemontu.
Někdo je po přemrznutí trhá a nechává "dojít" v mrazáku, někdo neřeší, jak vypadají, tvoří pyré, ze kterého potom kouzlí cheescake, zmrzliny a koláče či džemy nebo pomerančovo-mišpulová smoothie. Já vím, že na broskve to nemá... ale mišpule bez skurpulí zvládne růst dokonce i v 700 m n. m. a nevadí jí, když na podzim přijdou mrazíky brzy. Strom je malý a půvabně kvete. Kdyby měl vzít místo velkému ovocnému stromu s oblíbenějším ovocem, který by v dané oblasti pravidelně plodil, to asi nebude mít význam. Ale do rožku zahrady do vyšších poloh je to hodně zajímavý experiment.

A jestli vás zajímá závěr mého příběhu o uloupen mišpuli, tak s tou milou paní jsem se ještě doposud nezvládla osobně nějak potkat. Pouze jsem se pár dní po té malé loupeži opět zachovala jako malá holka a jen vzala doma papír, sepsala doznání a poděkování, že jsem mišpuli z její zahrady ochutnala a přibalila k tomu čokoládu. Se synkem jsme jí oboje dali do schránky. Třeba se někdy dozvím, co z těch mišpulí dělá za dobroty právě ona a třeba se na mne nebude zlobit.

Máte s mišpulemi zkušenosti? V jaké podobě je sklízíte a jak je jíte? Děkuji za rady.

Odkazy:

http://diskuse.nachvojnici.cz/viewtopic.php?f=37&t=819
http://www.ekozahrady.com/mispule.htm
https://www.zahrada.cz/forum/moje-zahrada/mispule-0226/