Mám se zrovna něčím takových chlubit? Nemám? Jenže nebýt této drobnosti, neměla bych na zahradě nový keř a stromek. Čekala jsem skoro rok, než jsem se rozhodla napsat o tom, jak jsem loni na Vánoce uloupila přes plot jedné milé paní jednu mišpuli...
Řekla bych, že o mišpuli už většina zahrádkářů nejspíš slyšela. O její propagaci se zasloužil pan Svoboda na svých stránkách (http://www.ekozahrady.com/mispule.htm), ve své knize a pak i dále skrze návrháře přírodních zahrad. Sazenice už lze sehnat na mnoha místech. Mnozí jsou však stále skeptičtí a mišpule sázet nechtějí. Je to "zvláštní" ovoce, nesedí do plánů zahradníků, kteří chtějí mít nejpozději v říjnu vše sklizeno a uskladněno, a chybí mišpule na trzích a v restauracích, aby její existenci lidé zaregistrovali a vůbec ji ochutnali.
Já patřila také k těm, kteří mišpuli sázet ani neplánovali. Ovoce v zimě mi sice znělo jako výborná výzva. Mohla bych frajeřit před kamarády a v prosinci nosit ze zahrady čerstvé ovoce, potud se mi mišpule líbila. Ale jak jsem si přečetla u pana Svobody, že musí "zhniličkovatět", aby se dala jíst, přeběhl mi mráz po zádech. Už to slovo "hniličkovat" mne dokonale odradilo. Představila jsem si měkké hnědé divné hrušky, co se dědovi kdysi rozpadaly v rukou, a o kterých tvrdil, že zhniličkovatěly a že mu tak chutnají nejvíc. Brr...
Čas plynul, naše zahrada vzkvétala a všechna místa vhodná pro stromy jsem již obsadila jinými druhy ovoce. Přestěhovali jsme se na naši zahradu a začali tady bydlet. Mišpule zůstala zapomenuta. Tedy, až do loňského podzimu. Na procházce s malým synkem jsem v naší "nové" vesnici koukala lidem přes plot a do zahrad. Je to moje obvyklá zábava a nejspíš mne nikdy neomrzí. Co zasadili tady? Co zasadili támhle? A objevila jsem obrovské keře mišpulí hned ve třech zahradách kousek od sebe. Panečku! To musím nějak udělat, to musím nějak zařídit, abych alespoň jednu ochutnala a jednou pro vždy rozhodla, jestli je ta mišpule ovoce vhodné k jídlu a nebo ne! Jeden z těch nádherně obsypaných keřů byl hned u plotu hezkého domku. Občas jsem tam vídala milou paní, zdravily jsme se, ale více jsme se neznaly. Plánovala jsem si, že hned, jak udeří první mrazy, půjdu, zazvoním a milou paní o tu mišpuli poprosím na ochutnání.
Mrazíky nepřicházely. No a čím více se loni blížily Vánoce, tím spíše jsem byla se synem na zahradě a u jeho kamarádů. Začalo mrznout, sněžit, námraza, jenže já na mišpulové keře dočista zapomněla. Bylo 26. prosince před setměním, když jsme se manželem a synkem procházeli vesnicí. Všude klid, vánoční pohoda, rozsvícená světélka v zahradách,... a najednou jsem uviděla mišpulový keř. Sklizený! Já to prošvihla úplně! Bez skurpulí jsem se vydala až k plotu, žádné zvonění na majitelku (vždyť jsou Vánoce, nemůžu někoho obtěžovat o svátcích), no a prohledávala jsem větve, na které jsem dosáhla. Byla tam ještě jedna. Uloupila jsem ji a jako malá holka co nejdřív spěchala pryč a pořádně si ji prohlédla až doma. Taková "klukovina" ve třiceti, no jo, ale ani nevíte, jakou jsem z toho vlastně měla radost. Jako malá holka!
Mišpuli jsem rozřízla, většina dužiny byla hezky žlutá a uprostřed byla malá hnědá část, jakoby "nahnilá". Asi to hniličkovatění. Já se pustila lžičkou do té "žluté" a jakoby "normální" části a jedla jsem jen tu. Moc mi chutnala, chuť byla lehce sladká, vlastně ne úplně výrazná, lehounce podobná některým nedozrálým hruškám. Dokázala jsem si z ní představit super krém nebo zmrzlinu. Na zkoušení té hnědé části jsem neměla dost odvahy. Tahle jedna mišpule mne ale tak zaujala, že hned od jara jsme našli ještě jedno malé místo, kam se tento malý stromek Mespilus germanica vejde. A zkouším ji pěstovat i v jedlém živém plotě. Já na tu správnou dobu sklizně, kdy mišpule chutnala mně, nějak přijdu. A ta chuť za to stojí, jen bude chtít zjistit více, jak na to. Vždyť ve starém Řecku, Římě a hlavně později ve středověku byly mišpule opravdu IN. Každý nejspíš v té době věděl, jak je upravovat, kdy je jíst a jak si na nich pochutnat. Jo, možná bylo v té době běžné jíst věci, které vypadaly nahnile, nicméně třeba se mi podaří si s mišpulemi poradit i v dnešní době plné předsudků. A začnu u sebe a svých předsudků, uvidím, jestli dohledám či vymyslím nějaké slibné recepty (takové, které nepotřebují tunu cukru a nebo z nich nevzniká destilát, který doma nepijeme...). Třeba nakonec ochutnám i tu hnědou část, vždyť letos jsem zkusila i zvláštně vypadající akébii a příjemně mne překvapila.
Teď jen musím počkat, až mi stromek zaplodí a začnu zkoumat, jak to s tou zralostí mišpulí je. Vím, že dokud nepřejdou mrazem, jsou nejedlé. Kvůli příliš vysokému obsahu tříslovin by měly chutnat svíravě a prostě hrozně. Až mráz udělá svoji část práce, změknou a zesládnou a postupně začnou hniličkovatět. Chuť by se měla lišit odrůdu od odrůdy. Ano, u nás se bavíme "jen" o mišpuli, ale ve Francii by měli rozlišovat Monstrous či Nèfle Tardive, v Anglii Nottingham či Royal a to nemluvím o spoustě odrůd z Holandska, Rakouska či z Itálie z oblasti Piemontu.
Někdo je po přemrznutí trhá a nechává "dojít" v mrazáku, někdo neřeší, jak vypadají, tvoří pyré, ze kterého potom kouzlí cheescake, zmrzliny a koláče či džemy nebo pomerančovo-mišpulová smoothie. Já vím, že na broskve to nemá... ale mišpule bez skurpulí zvládne růst dokonce i v 700 m n. m. a nevadí jí, když na podzim přijdou mrazíky brzy. Strom je malý a půvabně kvete. Kdyby měl vzít místo velkému ovocnému stromu s oblíbenějším ovocem, který by v dané oblasti pravidelně plodil, to asi nebude mít význam. Ale do rožku zahrady do vyšších poloh je to hodně zajímavý experiment.
A jestli vás zajímá závěr mého příběhu o uloupen mišpuli, tak s tou milou paní jsem se ještě doposud nezvládla osobně nějak potkat. Pouze jsem se pár dní po té malé loupeži opět zachovala jako malá holka a jen vzala doma papír, sepsala doznání a poděkování, že jsem mišpuli z její zahrady ochutnala a přibalila k tomu čokoládu. Se synkem jsme jí oboje dali do schránky. Třeba se někdy dozvím, co z těch mišpulí dělá za dobroty právě ona a třeba se na mne nebude zlobit.
Máte s mišpulemi zkušenosti? V jaké podobě je sklízíte a jak je jíte? Děkuji za rady.
Tak takhle nějak vypadala... (Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mespulus_germanica.jpg) |
Já patřila také k těm, kteří mišpuli sázet ani neplánovali. Ovoce v zimě mi sice znělo jako výborná výzva. Mohla bych frajeřit před kamarády a v prosinci nosit ze zahrady čerstvé ovoce, potud se mi mišpule líbila. Ale jak jsem si přečetla u pana Svobody, že musí "zhniličkovatět", aby se dala jíst, přeběhl mi mráz po zádech. Už to slovo "hniličkovat" mne dokonale odradilo. Představila jsem si měkké hnědé divné hrušky, co se dědovi kdysi rozpadaly v rukou, a o kterých tvrdil, že zhniličkovatěly a že mu tak chutnají nejvíc. Brr...
To pravé exotické a složitě dostupné ovoce? Kam se hrabe maracuja a podobné věci, luxus je teď někde ochutnat mišpuli. (Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/) |
Mrazíky nepřicházely. No a čím více se loni blížily Vánoce, tím spíše jsem byla se synem na zahradě a u jeho kamarádů. Začalo mrznout, sněžit, námraza, jenže já na mišpulové keře dočista zapomněla. Bylo 26. prosince před setměním, když jsme se manželem a synkem procházeli vesnicí. Všude klid, vánoční pohoda, rozsvícená světélka v zahradách,... a najednou jsem uviděla mišpulový keř. Sklizený! Já to prošvihla úplně! Bez skurpulí jsem se vydala až k plotu, žádné zvonění na majitelku (vždyť jsou Vánoce, nemůžu někoho obtěžovat o svátcích), no a prohledávala jsem větve, na které jsem dosáhla. Byla tam ještě jedna. Uloupila jsem ji a jako malá holka co nejdřív spěchala pryč a pořádně si ji prohlédla až doma. Taková "klukovina" ve třiceti, no jo, ale ani nevíte, jakou jsem z toho vlastně měla radost. Jako malá holka!
Vyděsilo vás, jak má mišpule vlastně vypadat uvnitř? Zdroj obrázků: https://commons.wikimedia.org/, https://commons.wikimedia.org/ a http://www.leereich.com/) |
Teď jen musím počkat, až mi stromek zaplodí a začnu zkoumat, jak to s tou zralostí mišpulí je. Vím, že dokud nepřejdou mrazem, jsou nejedlé. Kvůli příliš vysokému obsahu tříslovin by měly chutnat svíravě a prostě hrozně. Až mráz udělá svoji část práce, změknou a zesládnou a postupně začnou hniličkovatět. Chuť by se měla lišit odrůdu od odrůdy. Ano, u nás se bavíme "jen" o mišpuli, ale ve Francii by měli rozlišovat Monstrous či Nèfle Tardive, v Anglii Nottingham či Royal a to nemluvím o spoustě odrůd z Holandska, Rakouska či z Itálie z oblasti Piemontu.
Někdo je po přemrznutí trhá a nechává "dojít" v mrazáku, někdo neřeší, jak vypadají, tvoří pyré, ze kterého potom kouzlí cheescake, zmrzliny a koláče či džemy nebo pomerančovo-mišpulová smoothie. Já vím, že na broskve to nemá... ale mišpule bez skurpulí zvládne růst dokonce i v 700 m n. m. a nevadí jí, když na podzim přijdou mrazíky brzy. Strom je malý a půvabně kvete. Kdyby měl vzít místo velkému ovocnému stromu s oblíbenějším ovocem, který by v dané oblasti pravidelně plodil, to asi nebude mít význam. Ale do rožku zahrady do vyšších poloh je to hodně zajímavý experiment.
A jestli vás zajímá závěr mého příběhu o uloupen mišpuli, tak s tou milou paní jsem se ještě doposud nezvládla osobně nějak potkat. Pouze jsem se pár dní po té malé loupeži opět zachovala jako malá holka a jen vzala doma papír, sepsala doznání a poděkování, že jsem mišpuli z její zahrady ochutnala a přibalila k tomu čokoládu. Se synkem jsme jí oboje dali do schránky. Třeba se někdy dozvím, co z těch mišpulí dělá za dobroty právě ona a třeba se na mne nebude zlobit.
Máte s mišpulemi zkušenosti? V jaké podobě je sklízíte a jak je jíte? Děkuji za rady.
Odkazy:
http://diskuse.nachvojnici.cz/viewtopic.php?f=37&t=819
http://www.ekozahrady.com/mispule.htm
https://www.zahrada.cz/forum/moje-zahrada/mispule-0226/
http://www.ekozahrady.com/mispule.htm
https://www.zahrada.cz/forum/moje-zahrada/mispule-0226/
Obrázky:
Reifende Früchte im Rauhreif, By Burkhard Mücke (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mespulus_germanica.jpg
Mispel, by Valentin Bachem (Own work) [CC BY-SA 3.0 ], via Wikimedia Commons https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mispel-Crataegus-germanica-001.jpg
Mespilus germanica, By Takkk (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mespilus_germanica_01.jpg
Medlar bletting, By Nadiatalent (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mespilus_germanica_ripening_process.jpg
Ugly, But Tasty, Old Fruit; Lee A. Reich, In Lee's Garden Now, via http://www.leereich.com/2013/12/ugly-but-tasty-old-fruit.html
Dobrý den,
OdpovědětVymazatmišpule zhniličkovatí i bez mrazu, je potřeba jen počkat. Já jsem si zvykal na to hnědé uvnitř 2-3 roky, teď už mi to vůbec nevadí. Spousta lidí mi vyprávělo jaká to byla za jejich mládí senzace jíst v zimě sladké ovoce.
Z cizí zahrádky chutná vždy nejlépe :)
Moc děkuji za informaci. Jak dlouho trvá mišpuli zhniličkování, i když nemrzne?
VymazatMam na zahrade vice jak stovku ovocnych stromu a keru (pocitam jen druhy, ne kusy :), ale mispule jsou pro me nejaka srdcovka. Zasadil jsem prvni pred 5 lety, jsou to defacto bez strihani vizualne krasne stromky, uplne bez starosti. Prvnich par plodu minuly rok, tenhle uz bude kosik. Manzelka to teda zatim nedala, pro me prijemne i chutove. Druhy stromek byl hrozny chcipacek, ale za 2 roky krasne vyrostl. Trhal jsem az zacaly byt meke, snad uz nekdy v Rijnu, tady moc nemrzne. Ono v tom Recku a Rime taky moc nemrzlo. Jen u tech stromku to chce poradnou operu - maji uzky kmen a plodu spoustu, muze se cely zlomit. U keru je to ok.
OdpovědětVymazatSprávně zralé jsou ty na obrázku uprostřed, musí být celé hnědé a úplně měkké, ani kousek nesmí být pevný a žlutý nebo zelený. Ale to už jste asi mezitím zjistila. My máme na zahradě dvě, určitě tak 50-60 let staré, možná i víc. Krásný dekorativní strom, který navíc moc hezky kvete.
OdpovědětVymazatAno, už z nich děláme doma dobroty: http://www.vysnenazahrada.cz/2019/12/mispulove-recepty.html a stromek je to překrásný, přemýšlím, jestli se mi ještě někde nevejde jedna další do zahrady. 60 let stará mišpule musí být nádherný strom!
VymazatMám jednu mišpuli starou, kde nikdo nepamatoval ani moje babička ani táta (jsme tam už 7. generace rodiny), kdo a kdy ji vysázel, musí být stará přes 100 let, není nijak zvlášť velká ani silná, připadá mi celá léta stejná. Z ní jsem asi před 15 lety naroubovala na hloh jinou, která za těch 15 let má mnohem silnější kmen a větší plody než ta původní. Jím je od dětství, samozřejmě zniličkovatělou, ale nikdy jsem z ní nic nevyráběla, maximálně dala do mrazáku na "horší časy". Je to opravdu dobrota, ze stromu se dá jíst tak 3 týdny podle teploty venku, pak už bývají některé plody opravdu nahnilé a nejsou dobré, to se časem naučíte poznat. Normálně jsou příjemně nakyslé. Co nesním, nechám ptáčkům na zimu. Obě mají krásné velké bílé květy v době, kdy už jsou na stromě i listy, což vypadá obzvlášť dobře. Je to můj oblíbený strom :-).
OdpovědětVymazat