Můj kamarád z dětství chtěl být hajným či lesníkem. Takovým tím srdcařem, který miluje stromy a přírodu a brázdí lesy se svým psem. Vždycky jsem si říkala, jak si od něj jednou poslechnu, jak to v tom lese funguje a zjistím všechna tajemství, která les poskytuje. Jenže čas plynul a z kamaráda se nestal lesník, nýbrž informatik. A tak mi nezbývá nic jiného, než tiše sedět a poslouchat příběhy o lesích od někoho úplně jiného. Od lesníka jménem Peter Wohlleben v populární knize Tajný život stromů.

Já vím, les, to není zahrada. Ale stejně sem svoje postřehy z knihy dávám, protože alespoň právě díky této knize už vím, že les mi na zahradě nevznikne tím, že vysadím jeden buk a jeden bukový živý plot. Les je komplexní ekosystém. A i když do něj třeba pravidelně chodíme, málokdo může opravdu říct, že les zná. A málokdo se dostane do opravdového přirozeného lesa a ne jen umělého společenství stejně starých stromů. Možná jsem si myslela, že o lese vím téměř všechno - názvy stromů, rostlin, něco málo z dávných učebnic biologie ze školy. Jenže po přečtení téhle knížky je každá procházka lesem najednou úplně jiná a mám pocit, jako bych objevila fascinující a úplně nový svět jen realitvně malý kousek od našeho domu. 

Věděli jste, že v lese můžete narazit na podivné vazby či, řekněme, formy přátelství? Jeden strom někdy z nějakého zvláštního důvodu poskytuje živiny (cukerný roztok) přes podhoubí i malým zbytkům stromu, který již dávno nemá listy, pouze jde o takové živoucí dřevěné kousky. Nebo osatní stromy někdy drží při životě strom, kterému lesníci odřízli pruh kůry, aby uschl. Proč to dělají? A jaktože to není obvyklé vždy? S každou další stránkou se mi vynořovaly další a další dotazy. Jak je možné, že stromy dokáží velmi dobře odlišit kořeny stromů jiného druhu? Posílají svým "druhům" více živin. A proč, když to odlišit umí, stejně nějaké živiny poskytují i vybraným stromům jiného druhu? A postupně jsem dostávala odpovědi, někdy naprosto uspokující, někdy méně a někdy mi autor jen nechával pracovat moji fantazii. Stromy spolu komunikují pomocí vonných látek. Společné kvetení a plody v rámci celého lesa jako limitování "škůdců", kteří plody pojídají. Jedna neuvěřitelnější informace za druhou. Jaktože tyto věci neznám ze školy, co jsme to tam vlastně celou dobu v biologii probírali...?

Knížka je bez obrázků, jen příjemné povídání po malých kapitolkách, tak akorát jako čtení před spaním třeba. Někdy jsem ale toužila po fotografiích, abych viděla to, co pan Wohlleben popisoval.

Nejvíc mne asi dostala kapitolka o záhadné vodní logistice. "Jak se vlastně dostane voda z půdy nahoru k listům?", zní otázka pana Wohllebena na přednáškách. Studenti se snaží odpovědět za pomoci klasických pojmů jako kapilární síly a transpirace, či třeba osmóza. Pak ale začnou ta "ale". Ale velikost "trubek", kterými ve stromu voda proudí... tak jak je to možné? Ale co bublinky oxidu uhličitého, které asi v těch "trubkách" jsou... tak jak to ty stromy dělají? Ne, odpověď v knize nenajdete. Jen otázky. Přišlo mi docela fascinující, že před námi v dnešní době mají stromy stále taková tajemství.

Kniha se především a v největším rozsahu věnuje bukovým porostům. Z toho asi pramení i moje nadšení, buky jsou mé oblíbené stromy a nakouknout pod pokličku tajemství, která s sebou nese přirozený bukový porost, to je něco pro mne. Třeba táta, kterému jsem knihu dala přečíst, a který je velkým milovníkem lesů a každou volnou chvíli tráví na staré babetě v lesích v okolí mé rodné vesnice, tohle nadšení zrovna nesdílel. Skončil se čtením na jedné z prvních stránek. Berte tedy to moje nadšení s rezervou. Buky jsou buky. Já ráda zjišťovala, jak mohou neuvěřitelně klamat věkem, či jakým drsným způsobem pečují matečné stromy o své "potomstvo". Kniha zmiňuje ale například i smrkové porosty a zdůvodňuje jejich hospodaření s vodou a problémy, které z toho pramení, když je pěstujete jinde, než v oblastech, kde hodně prší.

Další témata od ovlivňování okolní teploty, přes potřebnost pásu lesů u pobřeží pro déšť, až po téma vnímání času. Zaujalo mne, že tři stromy stejného druhu vedle sebe klidně raší každý v trochu jinou dobu. Nebo se na podzim zabarvují v jinou dobu a přitom mají v podstatě totožné podmínky. Podbízivé otázky pana Wohllebena o tom, zda stromy vlastně nemají nějakou formu paměti a nějakou formu charakteru či osobnosti mi docela pěkně začaly vrtat hlavou. A líbily se mi kapitoly, které kladly poměrně jednoduché otázky, jako "Proč je les zelený?" a já si uvědomila, že na ně ani neumím vlastně dát odpověď.

Autor knihy, který umí na stránkách knihy provádět lesy jako nikdo jiný.

Snad nevadí, že jsem zahradní tématiku proložila tímto tématem lesa a jeho tajemství. Z knížky jsem nadšená, vážně se mi hodně líbila a hodně dobře četla. Nicméně ostatní z mého okolí ne vždy toto nadšení sdíleli. Jestli ale zbožňujete lesy, témata jako mrtvé dřevo, přirozená sukcese či toužíte nahlédnout do jejich opravdového života, tak by knížka pro vás mohla být zajímavým tipem na čtení.

Další rok uběhl a mne teď nejvíc baví číst blog Pěstuj zeleninu. Krátké a milé články se strefují do témat, která jsou zrovna v daný měsíc aktuální a autorka stále píše s nadšením a pravidelně. Zeleninu zrovna docela dost řeším, už budu mít všechny svoje vysoké záhony, snad všechno, o čem paní Jana Poncarová píše, využiju. 

Na půvabné květiny se chodím koukat na blog Život v zahradě, k panu Pavlovi Chloubovi nebo k Aubrietě. Nahlížím do zahrad Inspirováno přírodou, Živá zahrada a sleduji, jak si vede Sláma v botách.


Jaké nové hezké blogy jsem objevila?