Mamka začíná s permakulturou

Zahrada, kde jsem vyrůstala, se v mnohém změnila od dob mého mládí. Jedna věc se ale za těch víc než třicet vůbec nezměnila, a tou je pěstování zeleniny (a drobného ovoce). Poměrně velké pole za domem táta na podzim pooře (mimo kousku, kde jsou jahody), na jaře opět pomocí traktoru připraví půdu (rozbije větší hroudy) a pak už nastupuje mamka a motykou okopává, připravuje záhonky, odpleveluje, uhrabává, seje a sází a každý den nosí desítky těžkých konví s vodou. A pak zase okopává, odpleveluje, ... stále dokola. Je to hrozná dřina. Nicméně výsledky to má velké. Moje malá zahrádky nikdy nevypěstuje tolik zeleniny, jakou získá ze zahrady mamka. Mrkve na celou zimu, cibule, rajčata na zavaření, kedlubny, hrách i saláty na průběžné jídlo. Je to prostě osvědčený postup a dává jim stabilní výsledky, to musím uznat.

Mamčiny maliny a bylinkové záhony, zakryté trochou štěpky... na domácí zahradě do té doby nevídaná kombinace.

Jenže já především vidím tu dřinu. Ten čas, který mamka musí zahradě dát, aby se jí záhonky nezaplevelily, jahody přežily a rajčata plodila. Rozčilování nad hraboši, krtkem, slimáky. Večer co večer po práci rychle běžet do zahrady. Zničená záda, zničené ruce, část dní z roku musí čerpat dovolenou "na zahradu", aby to stíhala. Tak se snažím ukázat jí i jinou cestu pěstování zeleniny, vozím knížky (nadchla ji kniha Ekozahrady od Jaroslava Svobody, líbí se jí i ta nová Zelenina z ekozahrady), mamka čte, studuje si to a líbí se jí to. Ale při aplikaci prvních tipů zatím naráží na zažité postupy a jiný styl zahradničení. Když zamulčovala maliny u plotu a dosadila k nim medvědí česnek, mulč rozhrabovali ptáci, vadil při kosení, medvědí česnek táta zjara pokosil, protože si neuvědomil, že tam je a moje babička, která tam také bydlí, v dobré snaze ještě šla ty maliny okopat. Výsledkem ale bylo, že bylo po malinách i po medvědím česneku. Když by chtěla zkoušet zimní zeleninu či ozimé setí a mít na záhoně stále něco od jara do zimy, tak nemůže - to by tátovi vadilo na to podzimní orání. Zkusit polykulturu s ředkvičkami? Nemožné, protože místo k setí je připraveno až někdy začátkem dubna a to už je na ředkvičky pozdě, šly by do květu a příliš pálily. Místo na posuvné pařeniště? Taky nejde. Se založením bylinkové zahrádky v jiné části zahrady taky neuspěla, prý by se to tátovi špatně sekalo sekačkou okolo.

Ať vypadal tento příběh sebevíc beznadějně, mamka to nevzdala. Získala pro svoje pokusy celý jeden úzký dvoumetrový pás pole, kde jsou na části jahody. Táta slíbil, že tuto část nebude orat, babička slíbila, že tam nebude na volné části hned něco nahodile mamce sázet "jen protože je tam prázdné místo". No a já získala místo, kde chci mamce zkusit postupně krok za krokem pomoct ukázat, že by to zahradničení nemusela být zas taková dřina. První přišly na řadu maliny. Do kompostu sázené, s konstrukcí, štěpkou, kůrou a jehličím mulčované. A k nim bylinková zahradka, abychom nalákaly opylovače a vnesly do zahrady trochu života a mamce bylinky na čaj či pro radost a k tomu pár měsíčních jahod (jehličím mulčovaných), aby mamka měla něco na chuť, kdykoliv do zahrady půjde.

V tomto po ty roky mamka pěstuje zeleninu. Je to hrdinka. Půda bez orání hned tvrdne a na hloubku rýče žádná vláha, žížaly jsou tady ohrožený druh.

S prvními pěstitelskými úspěchy (maliny, měsíční jahody), přišly i první trable. Ale popořádku, vysvětlím. Abyste měli představu, tak oraná půda, ve které mamka pěstuje klasicky zeleninu, je naprosto mrtvá a poměrně suchá. Alespoň na můj vkus. Člověk do ní zaryje rýč a na metru čtverečním potká tak jednu jedinou žížalu. Prach v nose z okopávání jsem smrkala ještě týden. Naprší a za chvíli je zase suchá. Na tohle vůbec nejsem z mé zahrady zvyklá... Mamka je prostě hrdinka - zasloužila by metál za to, jak v takové půdě dokáže udržet ty rostliny vůbec naživu a ještě z nich mít úrodu.
No a teď si představte tu nevídanou věc, kdy jsme na kousek této půdy dodaly kompost, pořádně zavlažily, přidaly bylinky a rostliny a zamulčovaly... dostaly jsme tam půdní život a v tu ránu tam byl krtek (asi?) a mamce půlku měsíčních jahod podryl, takže pár mladých sazenic uhynulo. Nedivím se mu, udělaly jsme pro něj v pustině dokonalý bufet.

Po téhle zkušenosti přišly klasické jahody a mamka zvolila raději roky ověřenou jistotu - nemulčovat, raději okopávat, aby nějaká úroda byla. Až teprve letos se odváží jim na kousku dodat mulč z dřevité vlny (štěpku se mi tam nedaří sehnat, vozím po pár pytlech moji, na jahody by nestačilo) a vyhodnotí si to. Nicméně začala pěstovat topinambury a mulčuje je suchou posečenou trávou ze sadu. A na první jarní jídla jsem jí z mé zahrady dovezla, věřte nebo ne, kopřivy. Na jejich zahradě se totiž díky tátovu častému sečení stal z kopřiv ohrožený druh a mamka si postěžovala, že ani nemá na čaj, natož zkoušet s nimi z jara omeletu nebo polévku. Takže v lehce vyvýšeném záhoně hned vedle topinambur jsou kopřivy, hezky označené cedulkou, aby bylo jasné, že toto se tam vážně pěstuje. Babička nad tím kroutila nevěřícně hlavou, děda bylinkář má naštěstí pro kopřivu kvůli léčivým účinkům pochopení.

Topinambury mulčované suchou trávou a vedle je vidět kousek pěstovaných kopřiv. 

Zatím nemáme ani ponětí, jestli mamce všechny ty topinambury nesežerou myši. Ale musí se to holt zkusit. No a postupně pomáhám mamince tvořit hluboce zúrodněné záhony podle pana Svobody (http://ekozahrady.com/zelenina_vnitrek_zahonu.htm). Materiálu na ně máme málo, táta asi nebyl zrovna unešený z toho, že jsem pro základ použila trochu jeho pracně získaného dřeva z lesa, kompost s těmto pokusy taky mizí závratnou rychlostí, až mamka dostala strach, jestli jí vystačí na rajčata. S mulčem musím být opatrná, aby se pod ním neschovávali potom slimáci. Nicméně na jejich zahradě se slimáci vyskytovali po stovkách, i když se vůbec nemulčovalo, tak snad přírodní zahradničení a permakulturní postupy obhájím i v často diskutovaném tématu slimáků. Tento rok zakládáme malou chřestovnu, mamka bude zkoušet zimní zeleninu (růžičkové kapusty, kadeřávek a polníček), postupně dosazujeme keříčky zimolezu kamčatského, abychom alespoň trochu rozbily vítr pro jiné rostlinky a chystáme další hluboce zúrodněné záhony. Nachystáme místo pro přenosné pařeniště. Postupně, krok za krokem to prostě nějak jít musí. Tak, aby mamka měla ze zahradničení zábavu a koníček, namísto dřiny. Tak, jako to zažívám na své zahradě já.

Tento článek jsem chtěla sepsat jako takový přehled toho, že pokud přírodním a permakulturním postupům neholduje celá rodina, nemusí být vůbec snadné něco z toho zavádět. Překážky se vynoří na každém kroku. Spravit narušený ekosystém není žádná legrace a já mamce ani nemůžu zaručit, že se to nějak dobře podaří, když máme jen dlouhý dvoumetrový pruh, kde se permakultura toleruje. Ale tváří tvář té úmorné práci, prachu, suchu a nošení konví si říkám, že bych si vyčítala, kdybychom to nezkusily. Snad za rok nebo dva budu na tento článek navazovat jiným, pozitivnějším. O tom, jak se mamce s permakulturou daří a jak se rozšiřujeme na další dvoumetrový pruh :-). Ale na to si musíme počkat... držte mojí mamce pěsti, ať ji elán pro přírodní zahradničení a permakulturní postupy tváří tvář překážkám nepohasne.