Na co určitě zapomeňte:

Už jsem si toto jaro chystala článek o tom, jak mi to s těmi polykulturami od pana Svobody vlastně vůbec nejde. Nepoznám plevel od vysetých semínek, nepoznám jednotlivé odrůdy, nemám stabilnější úrodu a prostě se mi nějak nedaří. Zeleninu zkouším usměrňovat do řádků a různě střídat, dumám nad použitím mulče a věčně nevím, jak tedy tu zeleninu nějak dobře prostřídat, aby na záhoně pořád něco rostlo a nekoukala jsem na prázdná místa, zvlášť když na malé zahradě nemám místa nazbyt... no a do toho mi v květnu přišla objednaná kniha Zelenina z ekozahrady.

Kniha je veliká a hezky těžká, prostě pořádné čtení plné spousty informací.

Myslím, že každého, kdo zahradničí přírodně, doslova pohltí. Tolik tipů, rad, konceptů, nápadů... nevím, jestli bylo rozumné vydat ji v květnu, když se člověk v zeleninové zahradě skoro nezastaví. Já spíš seděla u čtení a leccos mi bylo sežráno, leccos jsem zasadila a zasela pozdě či zapomněla dopěstovat. Víc jsem četla, než se vrtala v záhoně. No, letošní úroda kvůli tomu až tak moc zářná nebude, ale utěšuji se, že ta příští bude stát za to. Když už vím, jak si spoustu zeleniny ve svých záhonovištích pěstuje pan Svoboda a jeho žena Lada.

V knize je kompletně vysvětlené, jak takové záhonoviště správně založit (aby ta úroda opravdu stála za to). Jak na bezorebné a bezrycí pěstování a taky teorie ohledně posloupnosti plodin během roku. To bylo zrovna moje oblíbené, konečně budu trochu vědět, jak zaplňovat ty mezery po sklizené zelenině. Některé oblíbené kombinace jsou popsané přímo v knize: třeba ředkvičky a hrášek nebo salt mrkev a hrášek. Hlavně díky za to, že je v knize tolik a tolik fotografií, lépe se to všechno dá představit.

Postup tvorby záhonoviště je hezky názorný a dobře vysvětlený.

Novinkou tam pro mne bylo několik představených strategií k odplevelení záhonů. Hezky popsáno, kdy má smysl něco obmulčovávat a kdy se spíš vyplatí vysklízet, co jde a natvrdo zamulčovat vše a zasadit zeleninu do hnízd. A nebo jak na odkopřivování záhonu pomocí dýní. Z textu je vidět, že si to všechno autoři dobře vyzkoušeli a vycházejí z vlastní praxe a z toho, co je při tvorbě záhonů potkalo a potkává. Je krásné, že toto všechno sdílí s ostatními za pomoci knížky.

Strategie na odplevelení záhonů pro mne byly zajímavou novinkou.

Dost se mi líbila jejich strategie na slimáky - vyrábí si měděné límečky. Po tom, co jsem to chtěla s tou mědí vzdát (měla jsem koupený takový ten malý plůtek z měděných drátků... jenže nepočítal s nerovnými záhony a slimáci jej podlézali) se objevilo mnohem lepší a neprůstřelnější řešení odzkoušené právě panem Svobodou. Až si konečně ve stavebninách vyzvednu měděný okap a řádně za pomoci mého tatínka rozřežu na dostatečné kousky, tak dám určitě na blogu vědět, jestli to na ty slimáky zabralo. Každopádně mne knížka opět posunula zase dále směrem k záchraně mé úrody před slimáky.

Už se nemůžu dočkat, až měděné ruličky proti slimákům taky vyrobíme a vyzkoušíme.

Velká část knihy se potom věnuje pestrému množství různé zeleniny a skvělým tipům na její konkrétní pěstování.  Věděli jste, že fialovou mrkev "Purple Haze" se nevyplatí vysévat dříve než v červnu? A já si říkala, proč mi letos, kdy ji mám poprvé,  ne a ne klíčit. A nebo že vodnice snese i teploty až - 7° C? Vždycky si už říkám, že mám o zelenině načteno hodně, ale v této knize mne toho ještě poměrně dost překvapilo.

Spousta zelenin tam má celé stránky plné zajímavostí k pěstování.

Další velká část knihy je potom věnována úpravě zeleniny v kuchyni. Právě zde poznáte, že kniha má tentokrát dva autory... a já jsem za to nesmírně ráda. Paní Lada je labužnice, jídlo jí dělá radost a ráda jej připravuje, vymýšlí nové recepty a kombinace, experimentuje. Od takových lidí se tipy k úpravě zeleniny čtou nejlépe, prostě už z textu jde vidět láska a péče, kterou věnuje tomu, co si spolu vypěstovali. Vím, že někteří čekáte, jak se k veganské stravě vyjádřím a co mi kniha z tohoto pohledu dává, když se ve výživě poměrně hodně (ale stále laicky) orientuji a na téma správné výživy a různých směrů bych mohla zapáleně diskutovat hodiny a hodiny a zvlášť k veganské stravě (pokud je nesprávně prováděná) mám poměrně dost výhrad, když přijde na řadu diskuze zdravotních přínosů...

Jsem nadšená, že kniha má dva autory... části psané paní Ladou dodaly knize další zajímavý rozměr a budu se k nim moc ráda vracet.

Z různých textů pana Jaroslava Svobody totiž vnímám, a to velmi silně, takové určité ukřivdění. Boj, militantnost, cílené používání argumentů o zdraví bez kritického dohledání, jak to reálně je, a bez individuálního přístupu ke každému člověku jako jedinci (aneb člověk s nevhodně nastaveným střevním mikrobiomem s přemnoženými kvasinkami trpící kvůli tomu na ekzémy a potravinové alergie fakt musí vyřadit mléko a také cukr, lepek a kolikrát i půlku ovoce, aby se uzdravil... ale to přece neznamená, že je to vhodné a prospěšné pro všechny). V jeho světě za zdravotní problémy lidí může mléko. V mém světě za zdravotní problémy může spíše nepátrání po primární příčině problému a spokojení se s nalezením jedné potraviny "jako viníka". A poté frustrace, že "mléko už přece nepiju a furt nic". Ach jo. No nic, při čtení prosím mějte na paměti, že kritika kravského mléka tam stojí na dost chatrných základech, nic není tak krásně černobílé, jak je prezentováno, a metabolismus vápníku v těle je velmi komplexní a závisí na velkém množství faktorů, o kterých toho bohužel pan Svoboda zas tak moc neví.

Zelenina je nádherná a rozmanitá, jsem moc ráda, že autoři věnovali spoustu místa krásným fotografiím, knihou je radost listovat.

Avšak zpátky ke knize. Jako naprosté pohlazení pro duši potom bylo číst část knihy, kterou napsala paní Lada Svobodová. Z jejích textů o vaření a o jídle jsem měla radost. Nepotřebuje obviňovat mléko, obviňovat maso, obviňovat nepřímo lidi, kteří tyto věci jedí. Předkládá krásnými slovy svoji vizi, svůj přístup a nechá člověka, aby ji následoval, jestli chce. Ona prostě ví, co dělá, a proč to dělá, a nepotřebuje na řádcích knihy s nikým bojovat a nikoho obviňovat, prostě jen nechá nahlédnout pod pokličku jejího světa. A já nahlédla moc ráda. Jak lze čerstvě se rozvíjející kvítky brokolice použít do salátů. Jak napařuje patizony. Jak vypráví o sušených pastinákových plátcích jako přísadě do polévky. Jak zahušťuje pečenou zeleninu ovesnými vločkami. Či jak využívá lahůdkové droždí, cibulovou nať a sezam na chutný základ na posypku. Nádherná inspirace a vyprávění o zelenině v hlavní roli podle mne chytne za srdce každého, ať už vyznává jakýkoliv výživový směr.

Když jsem četla její vyprávění o tom, jak nějaké období nemohla jíst cibuli, bylo milé vidět, jak prostě pozoruje a sleduje své tělo a přistupuje k takové věci individuálně. Jak si prostě našla cestu k pórku (stejně jako já, když mne po porodu trápil s cibulí naprosto stejný problém) a bylo to milé.  Mít tak tento text v době, kdy jsem hledala řešení, co s tou cibulí a jak mám vařit... trvalo mi, než jsem pórek objevila. Není tam žádné zobecňování, že lidi nemají jíst cibuli či nucení, jak je to super a lepší a zdravější než jiná zelenina. Prostě jen milé doporučení, aby používání cibule v kuchyni odráželo stav a oblibu těchto skvělých rostlin u všech strávníků. K tipům, jak na zeleninu, od paní Lady se prostě v knize budu ráda pokaždé vracet.

Poslední velká část knihy je úchvatná. Měsíc po měsíci v roce ukazuje, jak záhonoviště vypadá v průběhu roku a co je dobré v té době dělat a řešit. Fotky ukazují to krásné množství zeleniny a tolik hojnosti, radost koukat.

Vidět záhonoviště v průběhu času, to je paráda.

Jedno je teď jasné, stejně jako se ráda vracím k první knize pana Svobody, moc ráda se budu vracet i k této. A pevně doufám, že teď s její pomocí už to s tou zeleninou přírodně opravdu dobře půjde. Všem zapáleným pěstitelům a milovníkům zeleniny, kteří chtějí zkoušet pěstování přírodně a prostě jinak, ji rozhodně doporučuji.

Více informací:

https://www.smartpress.cz/zeleninove-zahony

Protože mne první trimestr krapet zmáhá, mám pro vás článek, který jsem si pečlivě chystala minulý rok - recepty, shánění, postupné zkoušení, s tím, že letos ho dám zavčas. Předtím, než černý rybíz bude zralý. A stejně zveřejňuji v momentě, kdy je půl úrody už dávno v mrazáku a v ledničce rybízovo-datlová marmeládka... snad mi prominete :-)

Někdy si říkám, že ani nevím, proč jsem si černého rybízu tenkrát zasadila tolik. Kvůli vzpomínkám z dětství? Kvůli úžasným účinkům černého rybízu na zdraví? Vždyť já černý rybíz na jednu stranu moc nemusím a na druhou vlastně zbožňuji. Je takový rozporuplný, na jaře mi nevoní a říkám si, jestli jej budu přes tu zvláštní vůni schopná jíst. Pak se ale ve mně něco zlomí a rybíz mi voní. V dětství jsem nesnášela jeho zdlouhavé trhání a to, že na mne z každého keře vypadávali škvoři. Teď je pro mne sbírání hezký letní odpočinek. Jíst jen tak z keře jej ale nedokážu, je na mně pořád kyselý. V klasických táčích a koláčích nás oba s manželem po rybízu většinou pálila žáha a nedělal nám takto  zrovna nejlépe. Navíc klasické koláče a buchty už u nás nějak nejsou na pořadu dne, stejně jako cukr. Přesto jsem před rokem byla ponořená do různých kuchařek a hledala, jak z rybízu dostat to nejlepší. Smoothie, zmrzlina, džem, ...  a spousta krabiček zamražených kuliček pro další využití v průběhu roku, třeba na vánoční cukroví.

Mražení úrody černého rybízu je pro mne takový základ. Nemusím se bát shonu a toho, že bych nestíhala vyvařovat a zpracovávat rybíz, když je toho na mne hodně v práci. Ono jen to trhání a případně odstopkování dá samo o sobě zabrat. Některé recepty z čerstvých navíc chtějí i odstranit "bubáky". Mrazím ale celé kuličky i s bubáky, na jejich odstraňování před mrazením fakt nemám nervy a na většinu receptů ze zmražených to není potřeba, protože se pak pasírují.
Jediné, co mi obvykle vrtalo hlavou, byla správná doba trhání rybízu. Jak vlastně poznám, že je zralý? Kuličky jsou černé pěkně dlouho. No, podle internetu to vypadá, že je zralý v momentě, kdy spadnou kuličky skoro samy do ruky. Pak se mi samozřejmě ale stává, že někdy čekám až moc douho a při trhání je potom více kuliček na zemi než v míse.

Proč ho vlastně chci co nejvíc zařadit do našich jídel? Lákají mě vyzdvihované účinky na posílení imunity, velký obsah vitamínu C a taky fakt, že podle jedné studie zabraňuje odumírání mozkových buněk. No a rutin (vitamin P) se mi taky hodí pro zdravé cévy. Prostě léčivé bobule jedna báseň. A navíc jsem našla recepty, ve kterých nám opravdu chutná a dodává i takový nádech luxusu. Vždyť kdo mívá na Vánoce kokosovo-rybízovo-malinové koule v čokoládě? To se jen tak nevidí. Ale teď už k receptům.

Čerstvý rybíz v létě především skvěle osvěží a tak z něj dělám smoothie. Obvykle jim tolik neholdujeme, ale kombinace s mandlovým mlékem je na zahraničních webech poměrně častá a opravdu má něco do sebe. Smothie je slazené banánem. Někteří do něj ještě přidávají prášek z nepraženého kakaa pro výraznější chuť. Takhle u nás nepohrdnou v létě černý rybízem ani návštěvy, lze ho navíc dělat i z mraženého rybízu.

400 ml mandlového mléka (dělám si zásadně vlastní, před vlastní výrobou "mléka" mandle namáčím kvůli snížení obsahu antinutričních látek, mandlové mléko z aktivovaných ořechů asi u nás ještě koupit nejde) rozmixuji s jedním banánem a 160 g černého rybízu. Smoothie přepasíruji přes síto kvůli slupkám, mám jen obyčejný mixer, takže je to takto potřeba. Pokud má být nápoj v létě osvěžující, je dobré, když je mandlové mléko nebo rybíz předtím nachlazený z lednice.

Ptáte se, kdy ještě doma používáme cukr? Většinou jen na tibi krystaly a někdy opravdu ojediněle na tzv. comfort food, tedy jídla, ke kterým se vážou vzpomínky z dětství, pocit bezpečí a pohody. A jedním z takových jídel v mém životě je džem či "marmeládka", kterou vyráběla v létě moje mamka. Měla nádhernou barvu, chutnala výborně na lívancích a hned po vyrobení v ní ještě ten krystalový cukr křupal. Protože cukru už fakt moc neholdujeme, dělám této varianty jen jednu skleničku na celé léto na chuť a pro vzpomínky. Jinak už spíš vyrábím rybízový džem z datlí a chia semínek (recept až níže). Nicméně tahle cukrová varianta většinou naprosto nachla naše přátele, kteří cukr neomezují, proto recept dávám i sem.

Na nevařený džem v receptu podle mé maminky je potřeba stejný poměr cukru a rybízu. Potom v lednici poměrně dlouho vydrží (až několik měsíců, je potřeba odebírat čistou lžičkou). Vyrobit jde i s menším množstvím cukru, ale ten už potom nemusí mít takovou výdrž.

Odstopkování a očištění od bubáků je sice dřina, ale je potřeba, abyste měli hladký a čistý džem. Někdo mixuje i stopky a bubáky a v džemu mu ty kousky nevadí, jiní je nesnesou. Pokud byste uvažovali o pasírování, tak jde taky při přípravě použít, ale připravíte se nejspíš o prospěšná rybízová semínka. Méně sladkou verzi lze vyrobit v poměru 250 g černého rybízu a 100 g třitnového cukru. Díky obsaženému pektinu je i tak džem většinou pořád dobře hustý. Jen nevydrží tak dlouho. 

Džem není nutné vyrábět jen z cukru. Třeba následující recept počítá s využitím zmraženého rybízu, datlí a chia semínek pro zahuštění. Původní recept, ze kterého jsem čerpala (od Julie Karla z blogu http://www.karlasnordickitchen.com/blackcurrant-jam-dates-added-sugar/) přidával ještě vanilku, ale já na ni vždycky zapomenu. Každopádně, i tato marmeláda má v ledničce solidní výdrž, když se do ní jde čistou lžičkou. Pro jistotu jí ale vždy dělám jen menší množství, které zvládneme zavčas sníst a pak vždycky zase "čerstvou" z mraženého rybízu z mrazáku. V receptu se rybíz lehce zahřívá, nicméně by to šlo určitě zkusit i jen z čerstvého nebo jen rozmraženého.

Tohle cukroví bez cukru je báječné. Právě o Vánocích vytahuju mražený rybíz nejvíce a kouzlím z něj luxusní a osvěžující dobroty. Tyto krásné kuličky dělám podle receptu z Instagramu Nové tělo: https://www.instagram.com/p/Bc26hNpFMCv/?taken-by=novetelocz, jen v menším množství a víckrát 50g bio kokos, 50g rybízové pyré (přepasírovaný rybíz... cca 70g kuliček), 10g lyfoizované maliny a hořká čokoláda, aby bylo vždy co nejvíce čerstvé. Uchovávám v lednici.

Mascarpone čtverečky (s koření, kokosovou moukou, ale hlavně bez cukru) je dobré taky něčím spojit. Hodně se mi osvědčil rybízový kešu krém, který je poměrně jednoduchý, chuťově zajímavý a hezky barevný. Kešu jsou nasládlé samy o sobě, takže není potřeba nijak doslazovat. Ostatně kombinace kešu a rybízu se používá např. v raw zákuscích poměrně často, třeba tady: http://www.rawmanrawoman.com/50-lehky-raw-dortik-z-cerneho-rybizu/.

Zpátky tedy k tomu kešu krému a receptu na něj. 90 g kešu minimálně na 24 hodin namočte do vody s trochou odkapané syrovátky z jogurtu (či kefíru). Vodu potom slíjte a kešu rozmixujte. Nechte kešu hmotu na pečicím papíře trochu "oschnout". Mezitím rozmrazit cca 60g černého rybízu. Jakmile je povolený, propasírujte jej přes síto - získáte rybízové pyré. Smíchejte je s kešu hmotou a spojujte krémem cukroví. Rybíz hodně barví, je možné, že bude lehce barvit i to cukroví.

A teď už ze zimně laděných obrázků cukroví zpátky do začínajícího léta. A příště už žádné jídlo, nýbrž doufám, že konečně dopíšu článek o skvělé knize Zelenina z ekozahrady od Jaroslava Svobody, ta knížka je totiž vážně super.

Další zajímavá inspirace:
Rybízová zmrzlina bez cukru: http://www.chefmum.cz/domains/chefmum.cz/2016/05/22/kremova-ovocna-zmrzlina-bez-cukru-creamy-fruit-ice-cream-without-sugar/
Paleo müsli z černého rybízu: https://www.instagram.com/p/Bi2jlqxBVhY

Na co určitě zapomeňte:

Já vím, už odkvetly... Článek sem dávám s poměrným zpožděním, mám toho teď poněkud hodně, a tak snad se třeba někomu bude hodit za rok. Mám ráda, když zahradou zavoní bezová limonáda. Někomu sice bezy smrdí, ale pro mne je to parádní vůně, kterou znám z mládí. Z výroby bezového sirupu mojí maminky. Z blogu už jste určitě pochopili, že se v naší rodině ale cukru dost vyhýbáme... a protože už při pohledu na naše dva obrovské bezové keře padaly dotazy na jejich zpracování, píšu, co a jak s nimi děláme.

Bezový sirup
Už mám za sebou několik pokusů o "zdravější" bezové sirupy. Bohužel, většinou končily v koši, nebylo to ono, nebo nevydržely. Navíc, i když dáte místo cukru třtinový a nebo dáte rýžový sirup (recept tady: http://kitchenstory.cz/bezovy-sirup-bez-cukru/), pořád je to sladidlo a pořád se svými nevýhodami. Udělat bezový nápoj bez cukru jde taky (recept tady: http://terezabroschova.cz/bezova-stava-bez-cukru/), ale to jsem doma pila jen já, nikdo jiný.
Bezový sirup tedy děláme. Respektive dělá jej manžel a nebo moje maminka. Obvykle louhovaný za studena a s tak dvojnásobným množstvím květů, než se obvykle píše. Ale s cukrem.

Jen využití je už teď jiné, než dříve. Naučili jsme se už pít vodu a limonády z tibi krystalů, takže nehrozí, že bych opět jen kvůli rádoby využití plodů ze zahrady zase synkovi dávala sladké pití a riskovala problémy se zuby. Spíš teď dám trochu sirupu buď rovnou do první fermentace tibi krystalů a nebo do té druhé. Mikrobi velkou část cukru snědí a zbyde příjemná bezová chuť. Rozhodně ale nečekejte stejnou chuť, jako sirupové pití, opravdu je poznat, že jde o fermentované pití a že tam ti mikrobi cukr "vyžerou". (Jestli to poznat nejde a chutná nápoj sladce, tak buď dáváte sirupu moc a nebo už tibíci "nefungují".)

Fermentovaná bezová limonáda

Čerstvá bezová limonáda, to je květnová záležitost. Dříve jsme dělali kvašenou květovou limonádu podle receptu z blogu Zkvašeno: https://www.zkvaseno.cz/2013/06/kvetove-limonady.html. Jako startér nám sloužila slitá syrovátka z obyčejného Hollandia jogurtu... přiznám se ale, že co mám doma právě ty tibi krystaly, volím snazší variantu právě s nimi (Začněte s tibi krystaly!). Jeden den fermentuji nálev jen klasicky s tibi krystaly, potom nálev sliju a přidám pár květů do druhé fermentace. Ideálně jen co nejvíc bílých květů, zelené stonky už jsou trochu hořké. Přidávám ještě i pár rozinek a nechám přes noc fermentovat. Potom sliju přes jemný cedník nebo plátýnko a uchovávám v ledničce.

Bezové lívance s kamčatským zimolezem a jahodami.

Jemný bezový čaj

Odrolená směs suchých kvítků je mnohem kompaktnější a skladnější.

Pár květů si ještě mrazím do ledových kostek spolu s dalšími bylinkami ze zahrady na rádoby "čerstvý čaj proti nachlazení"... a to je tak asi s tím bezem vše.

Co vyrábíte vlastně z květů černého bezu vy?

Na tuto otázku jsem se ptala především minulý rok. Plody kamčatských zimolezů byly modré už týden, ale trpké, až se mi křivila pusa. Kdy tedy dozrají? Chutné a velmi příjemné začaly být až v době, kdy se mi už červenaly na skalce jahody a v louce kvetly kopretiny. Prvenství, co se týká sklizně ovoce na zahradě, tedy loni nakonec prakticky vůbec nezískaly.

Vrtalo mi to hlavou a tak jsem šla na internet pátrat, jak tedy poznám, že je plod zimolezu zralý. Čekala jsem nějaké složitosti s počítáním dnů, kdy na ně svítí slunce nebo zabarvení do tmava či podle zálivky a tak. Až se stydím napsat, jak jednoduché to je. A nejspíš to už všichni ostatní víte, jen mne to vlastně vůbec nenapadlo. Plod kamčatského zimolezu je zralý v ten moment, kdy sám skoro spadne do ruky. Prostě jako jiné ovoce... kdy jej netrháte z keře násilím, ale téměř při dotyku zůstane hezky v ruce. To je celé. Odteď trhám plody tak, že pod ně nastavuji misku a ty, co jsou krásně zralé, do ní spadnou při lehkém doteku.

Samozřejmě děti na tuto taktiku docela kašlou a trhají zimolezy zralé i nezralé, rovnou do pusy. Nikdo jiný zatím tyhle dobré modré plody nesklízí, až mne to překvapilo, očekávala jsem hlavně nálety ptáků. Místní ptáci si plodů schovaných pod listy zatím prostě nevšimli. Ani jsem tedy ještě nemusela zkoušet, jak se používají sítě.

A jak si zatím chuťově stojí odrůdy, které máme?

Přišla jsem tomuto ovoci hodně na chuť, takže ještě přemýšlím, kam bych zasadila další keřík :-) Zatím jsem se ještě nedostala k tomu, že bychom plody zimolezu mrazili, jak jsem původně zamýšlela... všechno zvládneme sníst jen tak. (A syn v kaši, neboť on mi většinu ovoce ze zahrady "jen tak" nejí, narozdíl od všech jeho kamarádů.)

Zahrada, kde jsem vyrůstala, se v mnohém změnila od dob mého mládí. Jedna věc se ale za těch víc než třicet vůbec nezměnila, a tou je pěstování zeleniny (a drobného ovoce). Poměrně velké pole za domem táta na podzim pooře (mimo kousku, kde jsou jahody), na jaře opět pomocí traktoru připraví půdu (rozbije větší hroudy) a pak už nastupuje mamka a motykou okopává, připravuje záhonky, odpleveluje, uhrabává, seje a sází a každý den nosí desítky těžkých konví s vodou. A pak zase okopává, odpleveluje, ... stále dokola. Je to hrozná dřina. Nicméně výsledky to má velké. Moje malá zahrádky nikdy nevypěstuje tolik zeleniny, jakou získá ze zahrady mamka. Mrkve na celou zimu, cibule, rajčata na zavaření, kedlubny, hrách i saláty na průběžné jídlo. Je to prostě osvědčený postup a dává jim stabilní výsledky, to musím uznat.

Mamčiny maliny a bylinkové záhony, zakryté trochou štěpky... na domácí zahradě do té doby nevídaná kombinace.

Jenže já především vidím tu dřinu. Ten čas, který mamka musí zahradě dát, aby se jí záhonky nezaplevelily, jahody přežily a rajčata plodila. Rozčilování nad hraboši, krtkem, slimáky. Večer co večer po práci rychle běžet do zahrady. Zničená záda, zničené ruce, část dní z roku musí čerpat dovolenou "na zahradu", aby to stíhala. Tak se snažím ukázat jí i jinou cestu pěstování zeleniny, vozím knížky (nadchla ji kniha Ekozahrady od Jaroslava Svobody, líbí se jí i ta nová Zelenina z ekozahrady), mamka čte, studuje si to a líbí se jí to. Ale při aplikaci prvních tipů zatím naráží na zažité postupy a jiný styl zahradničení. Když zamulčovala maliny u plotu a dosadila k nim medvědí česnek, mulč rozhrabovali ptáci, vadil při kosení, medvědí česnek táta zjara pokosil, protože si neuvědomil, že tam je a moje babička, která tam také bydlí, v dobré snaze ještě šla ty maliny okopat. Výsledkem ale bylo, že bylo po malinách i po medvědím česneku. Když by chtěla zkoušet zimní zeleninu či ozimé setí a mít na záhoně stále něco od jara do zimy, tak nemůže - to by tátovi vadilo na to podzimní orání. Zkusit polykulturu s ředkvičkami? Nemožné, protože místo k setí je připraveno až někdy začátkem dubna a to už je na ředkvičky pozdě, šly by do květu a příliš pálily. Místo na posuvné pařeniště? Taky nejde. Se založením bylinkové zahrádky v jiné části zahrady taky neuspěla, prý by se to tátovi špatně sekalo sekačkou okolo.

Ať vypadal tento příběh sebevíc beznadějně, mamka to nevzdala. Získala pro svoje pokusy celý jeden úzký dvoumetrový pás pole, kde jsou na části jahody. Táta slíbil, že tuto část nebude orat, babička slíbila, že tam nebude na volné části hned něco nahodile mamce sázet "jen protože je tam prázdné místo". No a já získala místo, kde chci mamce zkusit postupně krok za krokem pomoct ukázat, že by to zahradničení nemusela být zas taková dřina. První přišly na řadu maliny. Do kompostu sázené, s konstrukcí, štěpkou, kůrou a jehličím mulčované. A k nim bylinková zahradka, abychom nalákaly opylovače a vnesly do zahrady trochu života a mamce bylinky na čaj či pro radost a k tomu pár měsíčních jahod (jehličím mulčovaných), aby mamka měla něco na chuť, kdykoliv do zahrady půjde.

V tomto po ty roky mamka pěstuje zeleninu. Je to hrdinka. Půda bez orání hned tvrdne a na hloubku rýče žádná vláha, žížaly jsou tady ohrožený druh.

S prvními pěstitelskými úspěchy (maliny, měsíční jahody), přišly i první trable. Ale popořádku, vysvětlím. Abyste měli představu, tak oraná půda, ve které mamka pěstuje klasicky zeleninu, je naprosto mrtvá a poměrně suchá. Alespoň na můj vkus. Člověk do ní zaryje rýč a na metru čtverečním potká tak jednu jedinou žížalu. Prach v nose z okopávání jsem smrkala ještě týden. Naprší a za chvíli je zase suchá. Na tohle vůbec nejsem z mé zahrady zvyklá... Mamka je prostě hrdinka - zasloužila by metál za to, jak v takové půdě dokáže udržet ty rostliny vůbec naživu a ještě z nich mít úrodu.
No a teď si představte tu nevídanou věc, kdy jsme na kousek této půdy dodaly kompost, pořádně zavlažily, přidaly bylinky a rostliny a zamulčovaly... dostaly jsme tam půdní život a v tu ránu tam byl krtek (asi?) a mamce půlku měsíčních jahod podryl, takže pár mladých sazenic uhynulo. Nedivím se mu, udělaly jsme pro něj v pustině dokonalý bufet.

Po téhle zkušenosti přišly klasické jahody a mamka zvolila raději roky ověřenou jistotu - nemulčovat, raději okopávat, aby nějaká úroda byla. Až teprve letos se odváží jim na kousku dodat mulč z dřevité vlny (štěpku se mi tam nedaří sehnat, vozím po pár pytlech moji, na jahody by nestačilo) a vyhodnotí si to. Nicméně začala pěstovat topinambury a mulčuje je suchou posečenou trávou ze sadu. A na první jarní jídla jsem jí z mé zahrady dovezla, věřte nebo ne, kopřivy. Na jejich zahradě se totiž díky tátovu častému sečení stal z kopřiv ohrožený druh a mamka si postěžovala, že ani nemá na čaj, natož zkoušet s nimi z jara omeletu nebo polévku. Takže v lehce vyvýšeném záhoně hned vedle topinambur jsou kopřivy, hezky označené cedulkou, aby bylo jasné, že toto se tam vážně pěstuje. Babička nad tím kroutila nevěřícně hlavou, děda bylinkář má naštěstí pro kopřivu kvůli léčivým účinkům pochopení.

Topinambury mulčované suchou trávou a vedle je vidět kousek pěstovaných kopřiv.

Zatím nemáme ani ponětí, jestli mamce všechny ty topinambury nesežerou myši. Ale musí se to holt zkusit. No a postupně pomáhám mamince tvořit hluboce zúrodněné záhony podle pana Svobody (http://ekozahrady.com/zelenina_vnitrek_zahonu.htm). Materiálu na ně máme málo, táta asi nebyl zrovna unešený z toho, že jsem pro základ použila trochu jeho pracně získaného dřeva z lesa, kompost s těmto pokusy taky mizí závratnou rychlostí, až mamka dostala strach, jestli jí vystačí na rajčata. S mulčem musím být opatrná, aby se pod ním neschovávali potom slimáci. Nicméně na jejich zahradě se slimáci vyskytovali po stovkách, i když se vůbec nemulčovalo, tak snad přírodní zahradničení a permakulturní postupy obhájím i v často diskutovaném tématu slimáků. Tento rok zakládáme malou chřestovnu, mamka bude zkoušet zimní zeleninu (růžičkové kapusty, kadeřávek a polníček), postupně dosazujeme keříčky zimolezu kamčatského, abychom alespoň trochu rozbily vítr pro jiné rostlinky a chystáme další hluboce zúrodněné záhony. Nachystáme místo pro přenosné pařeniště. Postupně, krok za krokem to prostě nějak jít musí. Tak, aby mamka měla ze zahradničení zábavu a koníček, namísto dřiny. Tak, jako to zažívám na své zahradě já.

Tento článek jsem chtěla sepsat jako takový přehled toho, že pokud přírodním a permakulturním postupům neholduje celá rodina, nemusí být vůbec snadné něco z toho zavádět. Překážky se vynoří na každém kroku. Spravit narušený ekosystém není žádná legrace a já mamce ani nemůžu zaručit, že se to nějak dobře podaří, když máme jen dlouhý dvoumetrový pruh, kde se permakultura toleruje. Ale tváří tvář té úmorné práci, prachu, suchu a nošení konví si říkám, že bych si vyčítala, kdybychom to nezkusily. Snad za rok nebo dva budu na tento článek navazovat jiným, pozitivnějším. O tom, jak se mamce s permakulturou daří a jak se rozšiřujeme na další dvoumetrový pruh :-). Ale na to si musíme počkat... držte mojí mamce pěsti, ať ji elán pro přírodní zahradničení a permakulturní postupy tváří tvář překážkám nepohasne.

Když jsem psala o knize Anity Blahušové (Zahrada žije – zahradničíme s dětmi), nadchl mne tam nápad s vodní zahrádkou pro děti. A v mém okolí jsem nebyla sama, komu se to zalíbilo. O určité podobě malých vodních zahrádek zauvažovali i v naší lesní školce ve vesnici. Zatímco tam proberou, zda by to vůbec bylo bezpečné, udržitelné a vhodné, já jsem dohledala, jaké vodní rostliny lze vlastně do malých nádob pro děti využít. Třeba se někomu ještě tyto tipy budou hodit.

Jako nejvhodnější umístění nádob se obvykle píše polostín. Především kvůli tomu, abyste je nemuseli každý den tolik dolévat a aby se příliš nepřehřívaly. Samozřemě můžete zkusit vytvořit i jezírko v nádobě na slunce a osadit je rostlinami, které mají rády teplou vodu, a zakoupit nějaký jednoduchý vodotrysk, aby i v té teplé vodě bylo zaručeno nějaké okysličování.
Pokud máte vhodné místo pro jezírko pouze ve stínu, lze najít i vodní rostliny, které v něm budou taky hezky prospívat. A teď už tipy na jednotlivé rostliny:

Marsilka čtyřlistá (Marsilea quadrifolia) – jde vlastně o kapradinu, rostliu tvoří půvabné čtyřlístky. Výhodné je, že zvládá i stín. Je dorbé zasadit oddenek do trochy jílu, více informací k pěstování: https://rybicky.net/atlasrostlin/marsilea_quadrifolia.

Měli byste ji sehnat na akvaristické burze, někdy i nějakých akvaristických potřebách a nebo přes inzeráty pro akvaristy (např. zde: https://www.ifauna.cz/akvaristika/inzerce/akvarijni-rostliny/ případně si můžete zadat poptávku). Takto by měla vyjít celkem levně. Někdy ji mívá i www.puskvorec.cz.

Babelka řezanovitá (Pistia stratitoes) – půvabná plovoucí rostlina, kterou si děti mohou přemístit, vylovit a zase vrátit. V úplném stínu se jí možná líbit nebde. Má ráda hodně živin ve vodě. Zimu u nás ale venku nezvládne. Lze ji sehnat v akvaristických potřebách a přes inzeráty pro akvaristy (např. zde: https://www.ifauna.cz/akvaristika/inzerce/akvarijni-rostliny/)

Šípatka širolistá (Sagittaria latifolia) – rostlina má listy ve tvaru šípů a hezky kvete. Má ráda slunné stanoviště, ale i v nádobě v polostínu by se jí mělo dařit. Do silnějšího stínu ji ale nedávejte. Naleznete ji u prodejců rostlin do jezírek. Dá se sehnat v ceně kolem 30 Kč za rostlinu.

Máta vodní (Mentha aquatica) – hodně silně aromaticky voní a hezky kvete od června do srpna, na květy láká hmyz. Obsahuje hodně mentolu (podle jednoho zdroje, podle jiného ho zase neobsahuje), nenašla jsem, že by se dala používat v čaji, spíše asi raději ne. Ale děti si mohou trhat lístky a vonět k nim, pokud je trápí rýma. Rozdrcené lístky jde na kůži použít na zmírnění svědění, nicméně taky samy o sobě můžou vyvolat alergickou reakci, takže opatrně. Pokud vodní mátu chcete dát do nádoby, vyčleňte jí jednu celou malou nádobu, je totiž hodně rozpínavá. Snese i málo vody, takže i nižší nádobu a měla by bez problémů přezimovat. Je pro ni vhodný polostín. Ve velkém stínu by sice rostla, ale nejspíš nekvetla. Lze ji sehnat u prodejců rostlin do jezírek. Nekupujte ji v hobbymarketech, tam je příliš drahá.

Sítina niťovitá "Spiralis" (Juncus filiformis "Spiralis") – zelená rostlinka se zamotanými spirálovitými listy, je "prostě" hezká. Při pěstování v nádobě potřebuje být jen trochu ponořená. Měla by dobře přezimovat,

Kotvice plovoucí (Trapa natans) – je jednoletá vodní rostlina s jedlými plody, tzv. vodní kaštany (více o nich zde: https://www.vitalia.cz/clanky/zapomenute-potraviny-vodni-orechy-na-vymreni/, nezaměňujte s těmi asijskými vodními kaštany). Dětem lze vysvětlit, jakou roli měly vodní kaštany v naší minulosti, kdy je naši předci jedli a jak. Má raději slunce, do nádoby musíte zkusit, zda zvládne polostín a nebo vyzkoušet, jestli by to s ní nešlo i v nádobě (častěji dolévané vodou) na slunci. Aby vykvetla a plodila, potřebuje teplou vodu minimálně 20 °C. Na podzim je potom potřeba plody ponechat na dně ve vodě, aby příští rok opět vyklíčily. Více informací o přezimování semen nemám.
Sehnat ji můžete někdy u prodejců jezírkových rostlin, ale není tak obvyklá, takže může chvíli trvat, než se k ní dostanete. Lze ji také shánět přes inzeráty.

Nepukalka vzplývající (Salvinia natans) – další z půvabných plovoucích kapradin, tentokrát má ráda hodně světla. Jde o ohrožený druh, takže je vhodné si při koupi schovat paragon pro doložení původu. Více o pěstování zde: https://rybicky.net/atlasrostlin/salvinia_natans. Koupit ji můžete zde: http://www.aqua-daho.cz/cs/akvarijni-rostliny/akvarijni-rostliny/salvinia-natans-box. Nemám jasno v tom, zda jde o jednoletku (množící se výtrusy) a nebo trvalku a jak to tedy funguje s nějakým přezimováním.

Žebratka bahenní (Hotonia palustris) – tato nenápadná rostlinka má ponořené střapaté listy, kterými okysličuje vodu a které slouží jako případná schovka pro vodní živočichy. V květnu začíná hezky kvést bílými kvítky nad vodní hladinu. Uvádí se, že nesnáší přílišné horko, raději nádobu s ní dejte do polostínu. Není jednoduché ji sehnat, měli by ji mít prodejci jezírkových rostlin, ale už pár roků po ní pátrám marně, pořád je vyprodaná.

Shora zleva: Sítina niťovitá Spiralis, kotvice polovoucí, nepukalka vzplývající a květ a ponořené listy žebratky bahenní. Zdroj obrázků: https://commons.wikimedia.org/, https://commons.wikimedia.org/, https://commons.wikimedia.org/ a https://commons.wikimedia.org/.

Kyprej vrbice (Lythrum salicaria) – Půvabně kvetoucí bahenní rostlina kvete v létě a dlouho až do září, její květy lákají hmyz. Pozor, aby ji děti neponořily moc hluboko, vyhovuje jí hloubka maximálně 15 cm. Seženete ji u prodejců jezírkových rostlin poměrně snadno, obvykle kolem 20 Kč za rostlinku. 

Orobinec nejmenší (Typha minima) – tento orobinec by měl jít pěstovat i v nádobě. Jde o klasické "čibuky", které děti v přírodě často přitahují na bažinatá, ne zrovna bezpečná místa. Hnědé čibuky se sametovým povrchem nemusí sloužit jen k dětským hrám, ale lze je poučit, že v historii se používaly místo peří do peřin či k zatápění. Rostlina je plně mrazuvrzdorná a měla by zvládat polostín. Sehnat byste ji měli u prodejců jezírkových rostlin za 25 Kč.

Přeslička japonská (Equisetum japonicum) – je typickou rostlinou pro malé nádoby, měla by být poměrně odolná, doporučuje se do polostínu. Z jednotlivých druhů přesliček bývá už dražší, kolem 40 Kč.

Pomněnka bahenní (Myosotis palustris)– potěší děti přes celé léto drobnými modrými kvítky, polostín by měla zvládat dobře. Měl by ji mít každý prodejce jezírkových rostlin a poměrně za levno, kolem 15 Kč za rostlinku a měla by se postupně hezky rozrůst.

Kosatec různobarevný (Iris versicolor) – působivé květy kosatců by se dětem mohly líbit. Tento má u sebe obvykle uveden, že zvládá i polostín. Je ale dobré raději vědět, že kosatce mají mírně jedovaté oddenky. Měl by být běžně k sehnání a stát kolem 30 Kč.

Napadá vás ještě nějaká hezká rostlinka do polostínu do dětských "jezírek"? Minilekníny či také trpasličí lekníny jsem zavrhla kvůli ceně, jsou drahé. Lakušník je myslím asi jedovatý, žabník je také  jedovatý.

Co se týká péče o nádoby, bude jistě potřeba, aby děti dolévaly vodu (a někdo pak přes léto, když budou přívesnické tábory). Zazimovat by se nádoby měly nejlépe ve sklepě a nebo rostliny vytáhnout a "uskladnit" u někoho v jezírku. Ale o pěstování vodních rostlin v nádobě pro děti ještě napíšu později článek s vlastní zkušeností, co a jak.

Obrázky:
Marsilea quadrifolia - European water clover.jpg. (2014, December 7). Wikimedia Commons, the free media repository. Retrieved 20:22, May 8, 2018 from https://commons.wikimedia.org/w/index.php?title=File:Marsilea_quadrifolia_-_European_water_clover.jpg&oldid=141752133.
Akasamalari.jpg. (2016, November 17). Wikimedia Commons, the free media repository. Retrieved 20:23, May 8, 2018 from https://commons.wikimedia.org/w/index.php?title=File:Akasamalari.jpg&oldid=214730017.
Juncus effusus 'Spiralis' - North Carolina Arboretum.JPG. (2015, February 13). Wikimedia Commons, the free media repository. Retrieved 20:39, May 8, 2018 from https://commons.wikimedia.org/w/index.php?title=File:Juncus_effusus_%27Spiralis%27_-_North_Carolina_Arboretum.JPG&oldid=149945533.
Salvinia natans (habitus) 1.jpg. (2016, September 1). Wikimedia Commons, the free media repository. Retrieved 20:39, May 8, 2018 from https://commons.wikimedia.org/w/index.php?title=File:Salvinia_natans_(habitus)_1.jpg&oldid=205328219.
Trapa natans Kotewka orzech wodny 2015-05-04 04.jpg. (2017, November 26). Wikimedia Commons, the free media repository. Retrieved 20:39, May 8, 2018 from https://commons.wikimedia.org/w/index.php?title=File:Trapa_natans_Kotewka_orzech_wodny_2015-05-04_04.jpg&oldid=269399476.
Hottonia palustris saint-michel-en-brenne 36 10052008 2.JPG. (2016, January 22). Wikimedia Commons, the free media repository. Retrieved 20:40, May 8, 2018 from https://commons.wikimedia.org/w/index.php?title=File:Hottonia_palustris_saint-michel-en-brenne_36_10052008_2.JPG&oldid=185329007.
Typha minima1.jpg. (2016, February 23). Wikimedia Commons, the free media repository. Retrieved 21:16, May 8, 2018 from https://commons.wikimedia.org/w/index.php?title=File:Typha_minima1.jpg&oldid=188306828.
20151006Myosotis scorpioides2.jpg. (2015, October 7). Wikimedia Commons, the free media repository. Retrieved 21:17, May 8, 2018 from https://commons.wikimedia.org/w/index.php?title=File:20151006Myosotis_scorpioides2.jpg&oldid=174788209.

Na co si dát pozor:

• Jarní mrazíky mohou zničit úrodu. Zeleninu a jahody lze zakrýt netkanou textilií a nejlépe mít na zahradě pestrost, aby i v případě mrazíků přecejen něco na zahradě k jídlu zbylo. (Více o jarních mrazících.)

Po akébii pokukuji už dlouho. Má ji v zahradě kamarádka a často se k ní stočí hovory, protože ji mají popnutou na treláži u terasy. Její půvabné listy poskytují hezké soukromí v létě. No a na jaře, to jsem chodila čichat, jestli opravdu voní po čokoládě, jak se o ní říká. No, po čokoládě fakt ne, ale intezivně voní, o tom žádná. Navíc každý druh voní jinak, kamarádka má dva propletené do sebe, takže se vůně nakombinovala dohromady jako hezký a jedinečný parfém. O tom, že stoprocentně půjde do naší zahrady, ale rozhodlo loňské září. Kamarádka mi totiž donesla toto:

Půvabný, až exoticky vypadající plod akébie. Fialkový... ale druhá akébie jí plodí plody se zeleným obalem. Hledaly jsme si na internetu, co se z toho vlastně jí a jak se to jí. Vykousnout tu vnitřní "želé" část, vychutnat si sladkou exotickou příchuť a vyplivnout semínka. Super. Chutnala mi natolik, že ji chci pěstovat, abych mohla zkoušet, jaké recepty s těmito plody vymyslím. Tak začalo moje pátrání, jak že se ta akébie pěstuje, kde ji sehnat a jakou odrůdu vybrat.

Akébie na treláži u kamarádky koncem dubna. Je to opravdu krásná popínavka.

 V zahradnictvích u nás v republice jste bohužel většinou jen rádi, že vůbec akébii seženete, natož si vybírat odrůdu. Když už, tak prodejci alespoň rozlišují tři druhy, které se u nás pěstují. A někteří k nim uvádí nakonec i odrůdu:

1. Akébie pětičetná (Akebia quinata) – listy tvoří pět pěkně zelených oválků, celá plocha popínavky je poměrně hodně dekorativní. Barva květů a barva plodu se mění v závislosti na jednotlivé odrůdě a odrůd už je na světe docela velké množství, u nás zatím jen pár. Vůně květů se liší taktéž podle odrůdy, nejčastěji se připodobňuje vůně akátům, voní intenzivně navečer. Plody se obvykle jedí, až v momentě, kdy puknou. Nepodařilo se mi najít informaci, jestli se plody chuťově mezi jednotlivými variantami liší.
   • Shirobana, Abiflorus, Leucantha, White Chocolate – bílé květy, světle zelené až bílé oplodí plodů
   • Chocolate Vine – fialové oplodí
   • Purple Bouquet – krásně fialově zbarvené květy, fialové oplodí, uvádí se jako "kompaktněji" rostoucí
   • Rosea, Silver Bells – stále spíše fialové květy, ale vůbec nejsou syté, jen lehounce zabravené, nerozvité jsou bílé, má fialové oplodí plodů, udává se vůně více po vanilce
   • Variegata – jedná se u kultivar s bíle panašovanými listy, světle fialové květy, fialové oplodí plodu, udává se kořeněná vanilková vůně
2. Akébie trojčetná (Akebia trifoliata) – listy tvoří tři takové trojúhelníkovité, lehce zvlněné listy. Květy purpurovo nahnědlé. někde se uvádí, že tyto nevoní, většina zdrojů ale píše o vůni s kořeněným skořicovým podtextem. Co se týká plodu, měla by být chutnější, více dužniny, méně semen, lahodnější než pětičetná. U tohoto druhu se na puknutí nečeká, obvykle nepuká. Plody mají fialové oplodí. Je méně choulostivá na vymrzání. 
3. Akébie pětilistá  (Akebia x pentaphylla) – je křížencem předchozích dvou akebií, měla by mít opět velmi dobré plody, fialové oplodí. 

Samozřejmě budu asi usilovat především o tu trojčetnou, protože by měla být chutnější. S plody to ale vůbec není jednoduché. Nejprve se pár let (tři až pět) čeká, než vůbec rostlina začne kvést. A i když už rostlina kvete, na diskuzích se ve většině případů dočtete, že plody nejsou žádné a nebo lidem opadají. Diskutující se nakonec shodují, že i když je akébie jednodomá a mohla by se opylovat sama, potřebuje k opylení ještě jinou akébii. Stávají se případy, že plodí i jen jedna akébie (a prý v okolí nikde jiná není), ale dvě různé akébie jsou jistější.
Dalším problémem je sehnat opravdu dvě "různé" akébie. Ještě před sedmi lety prý tady koloval nejčastěji po republice jen jeden klon a tedy o dvě různé akébie vůbec nešlo. No a když už máte dvě akébie, měli byste si hýčkat něco, co je bude opylovat. Květy hmyz prý tolik nelákají, mají málo nektaru. Někdo udává, že mu akébie opylují čmeláci. Když dlouho nejsou plody a nic na květy nelítá, můžete zkusit vzít na pomoc štěteček a opylovat ručně. A pak ještě musíte doufat, že květy zvládnou případné jarní mrazíky bez úhony. Takže sečteno podrtženo, snaha o zajištění plodů asi chvíli zabere a má nejistý výsledek.

Detail květu akébie. Bohužel u kamarádky nevím, které odrůdy má, jisté je to, že jde o dvě odlišné odrůdy (jiná barva plodů, jiná vůně květů)

Jestli přemýšlíte, zda za to ty divné plody vlastně stojí, tak mně ano. Jedla jsem jen tu zvláštní slizovitou dužninu. Černá semínka se nejí, ta jsem plivala ven. Příště bych zkusila du dužninu propasírovat a dát do nějakého smoothie či na ochucení zmrzliny nebo krému, tak mám šanci, že by ji ochutnaly i návštěvy. Co se týká chuti, nejvíce se mi líbí připodobnění "chutná jako kombinace banánu, maracuji a kokosové vody" a nebo "chutná jako něco mezi angreštem a mučenkou". Prostě sladká exotika v puse. 

I kdyby vám o plody nešlo, tak akébie je jednou z velmi zajímavých popínavek. Zvládá dobře i polostín, jako většina popínavek potřebuje mít víc vlhko a nemá zrovna v oblibě holomrazy a silný vítr, když je mladá. I když je rostlina mrazuvzodrná do mínus 28, mladé rostliny na zimu raději u kořenů přikryjte chvojím. Co se týká výšky a velikosti, tak akébie není žádný troškař, pokud ji nějak nezastřihujete, vytahuje se do výšky několika metrů, podívejte třeba na tuto: http://botany.cz/cs/akebia-quinata/. Nese to s sebou někdy i nevýhodu lehkého vyholování zespod. Na podzim si prý nijak nezabarvuje, listy se drží, jak nejdéle to umí, a pak prostě spadnou. Na škůdce (až na svilušky) obvykle netrpí a nejsou známy ani žádné typické choroby.

Už když akébie raší, jsou vidět budoucí květy. Na fotografii vpravo je vidět, že šlahouny jsou silně provlečené treláží a je téměř nemožné ji třeba natřít.

Pro mne je ještě důležitá informace, že ji lze prý po pár letech vždy razantněji seříznout a nevadí jí to. Bude se omotávat kolem dřevěného sloupu na dětskou houpačku, takže bychom ocenili, kdyby bylo možné se alespoň jednou za čas ten sloup natřít.

Máte zkušenosti s akébií na zahradě? Jaké máte druhy? Plodí? Zatím jsem nenašla odpověď na to, jestli mohu pořídit jednu akébii trojčetnou a jednu pětičetnou a zda se i takto budou opylovat...

Další zajímavé texty o akébii:
https://www.ireceptar.cz/zahrada/okrasna-zahrada/tajemna-vune-akebii-se-nese-jarnim-vecerem-provoni-i-vasi-zahradu/
http://www.magazinzahrada.cz/rostliny/liana-s-vuni-cokolady-ozdobi-dum-i-pergolu.html
http://www.kiwiforum.cz/forum/viewtopic.php?f=6&t=402&sid=e7383d65fe59a742497cbfb7e3cb1093
http://diskuse.nachvojnici.cz/viewtopic.php?f=37&t=617
http://tropik.forumczech.com/t255-rod-akebia-akebie
recept na vařené výhonky akébie: http://www.paukertova.cz/view.php?cisloclanku=2014020022
http://www.tropik.cz/product.php?id_product=1074
http://databaze.dendrologie.cz/index.php?menu=5&id=76
http://tropik.cz/product.php?id_product=1249
https://www.instagram.com/p/BZML1dIHlrm/