Loni jsem si nezvládla sepsat, jak se nám dařilo pěstovat jedlé věci na zahradě, tak to napravuji letos a snažila jsem se vzpomenout, jak to bylo oba dva roky. Nepotěším vás, moc se mi totiž nedařilo. Nedostatek času (těhotenství a pak starost o miminko) a pozdní reakce na škůdce znamenal, že té úrody nebylo tolik, kolik by být mohlo. Vlastně by člověk řekl, že to bylo spíš tragické a k smíchu, ale já ve všem vidím to pozitivní. Prostě něco jsme sklidili, měli jsme se dobře. A příští rok bude líp, budu mít snad na zahradu víc času a něco opět vypěstuji a stihnu sklidit a nebudu se pak u takového soupisu cítit tak blbě, že jsem nic skoro nevypěstovala.

Klikva začala krásně plodit, teď jen, co z toho uvaříme...

Sklízím už hrsti klikvy a brusinek, ale absolutně nevím, co s nimi dělat. Do mrazáku dávám poslední kdoulovcová jablíčka a zkouším je nějak kulinářsky využívat, což pro jejich šílenou kyselost až tak moc dobře nejde. No alespoň že maliny Polka stále plodí, jsou výborné. A syn ještě sbírá malé jahůdky Rujana.

Mám spoustu zimní zeleniny. Uchránila jsem před škůdci jak růžičkovou kapustu, tak kadeřávek i Cavolo nero. Sklízíme je postupně, do polévek a zimních salátů. Do zahrady si stále ještě chodíme stříhat mrazuvzdorný rozmarýn, mátové lístky a tymián. Když nemrzne, vytahuji ze záhonu pórky a taky, dost pozdě, poslední červené řepy.

Tak a mám po části úrody. Ještě nemáme přední plot, a tak se nám na zahradu chodí pást srnka na mém kadeřávku a růžičkové kapustě. Prochází kolem okna u jídelního stolu s klidem i ráno, když snídáme. Rychle jsem běžela otrhat ještě zbylé růžičkové kapustičky do mrazáku. Otrhala jsem taky zbytky petrželky a zkoušela červenou čekanku. Brrr, ta byla extrémně hořká... asi jsem měla vybělovat na zjemnění...

Máme konečně i přední plot a sklízíme, co zahrada dává. Spousty fialkových květů na bonbony a dezerty, rolády, medvědí česnek na zelené fermentované máslo a do polévky, kopřivy do vaječných omelet a polévek. Pampelišky do salátů i polévek a šeříkové květy do fermentované limonády.

V květnu se vždycky těšíme na pažitku, na ředkvičky a ke konci pak na fialové pažitkové květy. Sklízíme první římské saláty a kedlubny, jsou čerstvé a lahodné. Jen špenát jsme nějak propásli a vykvetl nám.

Přichází první ovoce - kamčatský zimolez. Máme hodně keřů a tedy i hodně úrody, každý druhý den nasbíráme malou misku, část úrody mrazíme. Pochutnáváme si na druhé vlně fialových kedlubnů a sklízíme spoustu lusků cukrového hrášku, dokonce se poprvé taky dostávám k jeho mražení na později. Vykvétá mi růže Louise Odier a okvětní plátky putují spolu s dalšími bylinkami na parádní čaje na nachlazení. Manžel zkouší dělat sirupy z černého bezu. No a sklízíme mísy jahod, těch velkých, i misky jahůdek Rujana a těch lesních, část mrazíme, část rozdáváme přátelům.

Moruše se letos rozhodly plodit brzy, už v červnu, a pokračovaly během července. Vlastně všechno je tak nějak dříve, protože u nás letos nebyly žádné velké jarní mrazíky. Rostliny úrodu uspěchaly a tak sklízíme ostošest. Sladkovišně už nepočítáme na prstech jedné ruky, ale sklízíme do misek a dáváme do koláčů, maliny jsou i na mražení. Z černého rybízu dělám marmelády slazené datlemi a po večerech ho odstopkovávám a mrazím na zimu, bude do fermentovaných limonád. Část úrody ani kvůli únavě (první trimestr) nestíhám a zpracovává si ji kamarádka. Pro kanadské borůvky chodíme pod síť, jinak by vše sezobali ptáci, angrešt nějak nezvládám těhotná tolik jíst, takže taky zaplňujeme úrodou každé volné místo v mrazáku a angreštové marmelády vaří opět kamarádka.

Nakonec jsme rádi, že se všechna úroda tak uspěchala, přišlo totiž hodně velké sucho. Sotva zvládám uzalévat zeleninu - řapíkatý celer, rajčata, cukety. I kukuřici, slunečnice, zimní zeleninu, červenou řepu, fenykl, saláty... letos jsme se opravdu se zeleninou rozjeli. Do jídel trháme fenyklovou nať i bylinky ze zahrady. Ostružiny nám také zrají dříve, než obvykle. Už začátkem srpna se zabarvil černý bez a maliny Polka už teď rozjíždí svoji druhou úrodu. Na podzim nejspíš nebude z úrody už nic. Ke konci srpna jsme už trochu u konce s vodou, zalíváme, jak můžeme, jen úrodu. V louce jsou praskliny, odplozené jahody schnou, nejspíš budou i nějaké ztráty, nestíháme zalívat vše. Fenykl mi všechen hned vykvetl, bylo na něj moc vedro, špatně jsem načasovala setí.

Důsledky sucha jsou vidět na úrodě aronie. Sice jsme ji letos zavčas zakryli sítěmi, nicméně kvůli suchu jsme ji sklidili už rovnou sušenou. Na čaj to ale pořád půjde použít. Alespoň, že réva si umí vodu najít, hroznů moštové odrůdy jsme sklízeli opravdu hodně, manžel zkoušel vyrábět burčák. Lískové ořechy už dokázaly naplnit misky a byly dobré, bez nějakých problémů. Hrušeň nás také zaskočila, mysleli jsme, že budeme úrodu sklízet až v říjnu a ještě nechávat dojít v chladu, a přitom hrušky byly zralé už teď a daly se trhat a jíst přímo ze stromu, aneb úplně jiné načasování, než jsme zažili loni.

Stále postupně ze stromu sklízíme ještě poslední hrušky. Na záhonech zůstal poslední mangold, červená řepa, sklízím a mrazím řapíkatý celer, než přijdou mrazíky a taky fenyklovou nať. Pořád ještě překvapivě dozrávají malá rajčátka. Suším šípky svraskalé růže a vařím pak malinovo-šípkový čaj.

Mám pórky, nicméně jsou dost tenké. Ale na pórkovo-lososovou polévku to stačí. První mrazíky přišly a s nimi se už dají jíst i první mišpule. Dotrhávám taky poslední brusinky.

Jak je sníh a kluzko, tak s velkým břichem sotva do zahrady zvládám jít. Rozhodla jsem se raději všechnu zimní zeleninu už sklidit do mrazáku, a dosbírat všechny mišpule. Před Štědrým večerem jsem šla do zahrady pro čerstvý polníček - konečně se mi jej po letech podařilo pro tento účel vypěstovat.

Zahrada sice opět plodí (pampelišky, medvědí česnek, různé květy, kopřivy, ředkvičky...), ale já nestíhám sklízet, natož z plodů vařit. Vidíme, že některé jahody neobrůstají, nezvládly zimu a vymrzly (nebyly zakryté chvojím, těhotná jsem to nezvládala). Kdybych si tak jen správně poznačila odrůdy, abych věděla, která z nich ty podmínky nedávala... Zjišťuji, že jsem bez mrkve a petržele, vše sežrali slimáci. S miminkem jsem nestíhala chodit pravidelně slimáky sbírat. Doobjednávám měděné pásky, bez nich to asi moc nepůjde. I první várka semínek bazalky vzala za své hned po vyklíčení. A taky část kadeřávků, které nebyly v měděných ohrádkách. No alespoň křez si dávám do salátů.

I když nám část jahod vymrzla, stále je jich dost i na zamražení pro malého synka na pozdější ochutnávky. Mrazím mu i měsíční jahody Rujana, starší syn už je tolik netrhá, takže jich je spousta. Doma v dezertech si je ale pak vždycky rád dá. Kamčatský zimolez trochu mizí, máme podezření, že na něj přišli ptáci, a tak jej asi příští rok budeme muset chránit sítěmi. Cukrový hrášek nedělá dobře miminku, tak taky putuje do mrazáku. Bezové květy opět putují kamarádce, my z nich nic dělat nestíháme. Sotva jsem se vypořádala nějak se slimáky, dokoupila sazenice, dosela semínka, přišla další pohroma. Do dvou záhonů se mi špatně připevněným pletivem dostaly myši (a nebo hraboši?). Sežrali kadeřávky, růžičkovou kapustu, červenou řepu, ohlodali všechny listy kedlubnám i salátu. Za své vzal i mangold a fenykly. Vše podvrtané, rostliny chřadly.

Už jsem se smířila s tím, že letos moc pestrá úroda zeleniny letos opravdu nebude. Ani nedosévám semínka. Holt první rok s miminkem nestíhám vše uhlídat, je to náročné, navíc jsem se brzy vrátila do práce. Jenže, aby toho letos nebylo málo, tak po útoku slimáků a myší přichází ještě ptáci. Letos jdou úplně po všem, i tom, co minulý rok nechávali být. Mizí mi můj skvělý růžový rybíz, nestíhám ochránit muchovníky a nemám z nich ani bobulku. Sladkovišně jsme z celé úrody měli tak tři. Co nesežerou ptáci, to dodělají vosy (napíchávají ovoce, pak hnije). Letos jsou ptáci i po černém rybízu, sotva stíhám trochu zpracovat, pro kamarádku už nezbývá. Angrešt nám drancují vosy, že ani do mrazáku vůbec nezbývá a sotva ochutnáme pár kousků. Na poslední chvíli jsem objednala sáčky a schovala do nich zbylou část aronie a taky černý bez. 

Do zahrady přicházejí přátelé a jako každý rok si chtějí utrhnout moruše, jenže žádné nemáme. I ty objevili letos ptáci, sotva nám stačí síť na jeden stromek na chuť. Ptáci jdou i po jahodách Rujana, trhám je do mrazáku, abyhom nějaké měli. Jediné, co nakonec odolává, jsou maliny. Těch máme hodně. Přitom kamarádům po nich ptáci letos (na rozdíl od jiných let) jdou.

Ze zeleniny nám zůstaly cukety, které dobře plodí, a rajčata. Ty jsem ale nezvládla vůbec zaštipnout, takže se rozrostly do gigantických rozměrů a plození se dost odsunulo.

Sklízíme borůvky, ty jsou naštěstí po zkušenosti z minulých let už chráněné sítí. Pouze dva maličké keříčky necháváme ptactvu, protože není čím je zakrýt. Krásně nám plodí ostružiny, ty s velikými plody nechávají ptáci být. Nevím, jestli kvůli tomu, že se nám zhroutila konstrukce, která ostružiny držela, a nejsou tak vidět. A nebo se jim nevejdou do zobáku. A tak se o úrodu ostružin tentokrát dělíme jen s vosami. Stále plodí hodně cuket a syn ochutnává první příkrmy právě s nimi.

Dozrály nám broskve a tak poprvé ochutnáváme, jaký je vlastně ten Semenáč z Předhůří. Je výborný. Škoda jen, že nám vosy napíchaly většinu plodů a stačilo opravdu jen na ochutnání. A tak jsem se těšila alespoň na lískové oříšky, vždyť keře jimi byly úplně obsypané. Jenže pořád jsme něco řešili, chystali jezírko v zahradě, nebylo času nazbyt. Když jsem potom šla s mísou oříšky otrhávat, bylo jich tam jen deset. Hned jsme si vzpomněli, jak jsme před pár dny obdivovali rezavou veverku na naší terase a svitlo nám, kdo nás o ně připravil. Při každém přesazování a přesunu materiálů na ně pořád narážím, jsou poschovávané po celé zahradě. To bude příští rok vyklíčených lísek. No alespoň, že na malinách si pochutnáváme a taky nám konečně pořádně plodí ta nezaštípnutá rajčata a k nim máme spoustu voňavé bazalky. Z černého bezu poprvé zkouším dělat marmeládu (s datlemi a citronovou kůrou)  je výborná. To "sáčkování" za to stálo.

Tak to byl jeden velmi úrodný a plodný rok, kdy jsme se měli dobře a druhý pěkně úrodný a plodný rok, kdy se pro změnu měla dobře všemožná zvířátka. Doufám, že příští rok budu mít více času tu úrodu uhlídat a mít více zásob pro svou rodinu.

Rozchodníků je spousta druhů, já si pod jejich názvem představím vždycky akorát ty nízké plazivé v kamenné zídce. Až teprve nedávno jsem objevila, že jde o nenáročnou a výbornou podzimní květinu. Doporučila mi je moje sestra, které krásně rostou na rozpálené jižní terase. Jediné, co potřebujete udělat, je najít ty druhy, které opravdu kvetou na podzim.

Jednotlivé druhy se liší především barvou květů a pak zvlášť barvou listů. Někdy je docela obtížné odhadnout, jak vlastně budou ty barvičky kdy vypadat, protože květy se mění. Jinak vypadají nakvetené, jinak odkvetlé. A listy se také kolikrát v průběhu podzimu jinak vybarvují. Buďte tedy shovívaví k různým fotografiím z internetu, prostě jen mohou tu květinu ukazovat o dva týdny dříve či později.

Rozchodníky jsou ideální květinou do suchých míst, na vyvýšená místa. Nepotřebují moc vody, jsou nenáročné. Stříhají se zásadně až na jaře pominou mrazy, protože mají duté stonky. Dejte si pozor, abyste je nevylomili a nepoškodili mladé puky. 

Zdroje obrázků:

• Łukasz Rawa from Warsaw [CC0], via Wikimedia Commons", https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Dżu_Dżu_Garden_-_Flickr_-_Łukasz_Rawa_(9).jpg
• Aster linosyris - Goldilocks aster - growing with Sedum telephium 'Purple Emperor', GAP Photos/Howard Rice, https://www.gapphotos.com/imagedetails.asp?view=aster-linosyris--goldilocks-aster--growing-with-sedum-telephium-purple-emperor-&imageno=492049
• Sedum telephium 'Herbstfreude' with Aster linosyris, GAP Photos/Martin Staffler, https://www.gapphotos.com/imagedetails.asp?view=sedum-telephium-herbstfreude-with-aster-linosyris-&imageno=440700
• Seedheads of Anaphalis triplinervis 'Sommerschnee' and Sedum with Carex testacea - Trentham Gardens, Staffordshire, October, GAP Photos/Jo Whitworth, https://www.gapphotos.com/imagedetails.asp?view=seedheads-of-anaphalis-triplinervis-sommerschnee-and-sedum-with-carex-testacea--trentham-gardens-staffordshire-october-&imageno=208739
• Clive Nichols, via Flickr, https://www.flickr.com/photos/clivenichols/3989258361/in/photostream/
• Plant Combination: Aster ‘Purple Dome’ and Sedum ‘Autumn Joy’, Karen, http://www.karensgardentips.com/top-plant-picks-for-the-garden/plant-combinations-top-plant-picks-for-the-garden/plant-combination-aster-purple-dome-and-sedum-autumn-joy/
• vervegardendesign, via Instagram, https://www.instagram.com/p/BoCGXKAlsgX/
• Stefan.lefnaer, https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/ce/Galatella_linosyris_sl16.jpg

Jezírko považuji za nezbytnou součást přírodní zahrady. Je kolem něj a v něm opravdu živo, zvýší se pestrost rostlin na zahradě, zlepší mikroklima zahrady, drobní živočichové mají přístup k vodě na pití. Prostě zahrada úplně ožije... a protože se mi množí dotazy na rozpočet takového jezírka, zkusím tady teď rozepsat, jak jsme to vlastně měli s financemi na zahradní jezírko...

Z blogu už nejspíš víte, že jedno jezírko jsme od roku 2013 měli. V drahém malém plastovém výlisku (Oase PE 750l za téměř 4 000Kč) jsme těch šest let udržovali naživu spoustu zahradních rostlin (tenkrát jsem za ně dala 2 500Kč), dolévali vodu a malý synek do něj s kamarády ustavičně házel spoustu kamínků z kamenné plážičky (kačírkové kamínky jsme dostali od tchýně a tchána, zbylo jim hodně z jejich okapového chodníčku). Na usazení jezírka tenkrát padlo i spousta písku, který nám zbyl ze stavby. Jeho tvar jsme trochu rozšířili ještě o minijezírko ze zbytku jezírkové folie, kterou jsme měli. Všehovšudy jsme měli na zahradě maličké jezírko s rostlinami za nějakých 7–8 000Kč a bylo veliké 2 x 1,5 metru a hluboké 60 cm.


Velmi záhy se nám propadl jeden okraj a pak druhý, jezírko už nebylo v rovině a nebylo nemožné je pořádně naplnit vodou, rostliny skomíraly a nás to štvalo. Ale neměli jsme peníze nazbyt, abychom udělali jezírko nové, jen jsme si o tom roky mohli snít a trochu to plánovat.

Mezitím si pořídili koupací jezírko na zahradě naši blízcí přátelé. Vlastně takový ten biobazén - koupací jezírko, kde vodu čistí mikroorganismy, nikoliv rostliny. Stačilo pár koupání v té vonící a krásné vodě a začali jsme opravdu vážně uvažovat, že si takové koupací jezírko taky pořídíme. Bylo to, jako mít na zahradě malý vlastní osobní lom. Prostě tak úžasná voda. A přitom celé na malém prostoru, nebyla potřeba zóna rostlin (vlastně ani nebyla možná, protože by jim ve vodě chyběly živiny, všechno spotřebovaly ty mikroorganismy). To nás zaujalo, protože od koupacího jezírka jsem vždycky upustila právě kvůli tomu, že nezbytná plocha pro zónu rostlin a pak to koupání by všeho všudy zabrala asi tak celou naši zahradu, aby to jako ekosystém vůbec mohlo trochu nějak fungovat. Jenže toto bylo malé tak akorát, že by se nám na zahradu ještě vešlo.
Abyste měli představu, jak ten biobazén vypadá, podívejte se na stránky firmy 3D zahrady, která kamarádům biobazén dělala: https://www.3d-zahrady.cz/sluzby/zahradni-jezirka/ Biobazény dělají opravdu pěkné, funkční, kamarádi je doporučují všude. Technologii do jezírka používají Hydrobalance (vaky s mikroorganismy http://www.hydro-balance.cz/cs/hydro-balance/filtracni-system/). Co se týká jejich služeb do zahrad, tak v tom zas ale (podle mne) zrovna moc pokročilí nejsou, používají folii, všude dávají hodně jehličnanů, neumí pracovat s trvalkami tak, aby se mohly rozrůstat a pokrýt plochu. No ale ty biobazény umí.
Samozřejmě jsme si nechali od kamarádů říct i částku za takový biobazén (od vykopání, přes folii, zajištění kamenů se správnou pH reakcí a vyskládání okrajů, až po to čerpadlo a ty vaky s mikroorganismy, co čistí vodu). Všehovšudy jsme si spočítali, že kdybychom si takové jezírko pořizovali my na naší zahradě, zkoušeli na něčem ušetřit (méně kamenů, kopat si je sami, okraje bez betonování malých obrubníků, přes které se přehne folie...), tak jde stejně o investici kolem 250 000 Kč a výše. Jen ty vaky s mikroorganismy pro takový malý biobazén, ve kterém jde udělat čtyři tempa na plavání, stojí kolem 90 000 Kč. A věřte nebo ne, my jsme nějakou dobu opravdu přemýšleli o tom, že si toho čtvrt milionu zkusíme našetřit a jeeeednou si to koupací jezírko taky pořídíme. Tak moc nás to nadchlo.

Jenže jak čas plynul a narodil se nám druhý syn, začalo nám být více a více jasné, že nemáme šanci těch 250 000 Kč našetřit. Vždycky bude potřeba něco jiného - dodělávky domu, platit školku, koupit auto, spousta nutných výdajů. Než bychom se reálně opravdu k tomu našetření na koupací jezírko dostali, budou už děti dávno z domu. Manžel poznamenal, že za tu částku můžeme celá rodina jezdit každý rok na týden k moři a ještě se několikrát jet koupat koupat do přírodních biotopických koupališť či do lomu apod. A stejně jsem chtěla mít v tom jezírku hlavně "kytky", že?

Když tedy bylo jasné, že koupací jezírko vážně nebude a nemá pro nás smysl, dostal zelenou můj projekt na větší okrasné jezírko s rostlinami. Prostě takový další "květinový" záhon, akorát tentokrát zalitý vodou. Snahou bylo dostat se na rozumně nízkou částku, což znamenalo, že si taky spoustu věcí prostě budeme muset dělat sami a vezme nám to spoustu času. A taky vzalo, jezírko jsme připravovali postupně krok za krokem od dubna do října, jak byl čas a nálada kopat pro něj díru a chystat materiál.

Fotografie jezírka i se mnou vám dá trochu lepší představu, jak je vlastně veliké a hluboké. Na fotografiích bez lidí vždycky jezírka vypadají větší, než jsou.

Nakonec nám na zahradě vzniklo okrasné jezírko 5 x 7 metrů veliké, s ostrůvkem uprostřed. Maximální hloubka v zadní části je 1 metr. No a teď už konkrétně, kolik jsme na takové jezírko potřebovali peněz:

• kopání díry na jezírko, odvoz hlíny a kamenů - jezírko jsme kopali celý rok postupně sami, vždy po dešti, obyčejným rýčem... hlínu používáme na terénní úpravy kolem jezírka a kameny na zídku. 0 Kč
• silná geotextilie (500 g/m2) o ploše 115 m2 nás přišla na 4 370 Kč. Podložili jsme s ní jezírko, všechny kameny, šlapací schody a zbytek posloužil pod vznikající dětské pískoviště. Na této položce se dá hodně ušetřit, když člověk sežene silné staré koberce. My jsme však tento materiál k dispozici neměli a nesehnali.
• folie PVC AQUAPLAST 1 mm 8x12 metrů nás přišla na 9 024 Kč. Její velikost jsme si pro naše jezírko měřili provázkem a brali raději rezervu na zahnutí okrajů. Je to obyčejná plastová folie, která nejspíš uvolňuje ftaláty a moc ekologické to není. Jenže folie ze syntetického kaučuku byla mimo naše finanční možnosti. Po zkušenosti s černou barvou, kterou máme my, všem doporučuji koupit tu "tmavě olivovou" nebo "antracitovou" nebo "tmavě khaki", udělá vám hezčí barvu vody (mají ji kamarádi). Ne prosím klasickou "olivu" ani obyčejné "zelené" či "světle zelené", to je nepřirozené potom. Chystám ohledně barev folie samostatný článek: http://www.vysnenazahrada.cz/2020/05/jakou-folii-do-jezirka-cerna-versus.html.
• doprava folie - zkusili jsme to vlastním autem po cestě z práce... není to legrace, folie vážila tak 120 kg a geotextilie byla zase namotaná na veliké roli.
• voda na napuštění - jezírko jsme plánovali napouštět na podzim, kdy máme naplněnou retenční nádrž na vodu a nepotřebujeme ji na zalévání. Pomohla nám také sousedka a dala vodu ze své retenční nádrže.
• kamínky na okraje a dno, kde se bude chodit - v rámci "zero waste" přístupu jsme pečlivě vybrali a umyli a připravili kamínky, které jsme měli v původním jezírku a tak různě po zahradě (ve spirále, někde jako mulč apod.). Před sedmi lety jsme je dostali od tchána, kterým přebývaly z okapového chodníčku ze stavby jejich domu. Část kamínků nám dala ještě sousedka, opět přebytky z okapového chodníčku.
• šlapací kameny na schody do jezírka - aby děti mohly do určité části jezírka chodit, mají tam nášlapné kameny a udělané pozvolné schody. Tyto kameny jsme si koupili od sousedů z vesnice, kterým zbyly pískovcové kameny z jejich zídky. Koupili jsme je za cca 1 500 Kč.
• kameny na okraje jezírka, zídky, zatížení rostlin - použili jsme, co jsme měli ještě na pozemku.
• rostliny do jezírka -  použili jsme vše, co jsme měli z původního jezírka. Po rozebrání starého jezírka byly rostliny v kýblech a dětské vaničce spolu s vodou z jezírka a pak jsme je tam znovu nasázeli. Nově jsme přikoupili desítky rostlin v hodnotě 4 500 Kč.
• dubové fošny na přecházení - na fotkách zatím nejsou vidět, nicméně na ostrůvek povedou dubové fošny ze tří břehů. Máme je jako dar od mého táty.
• teráska u jezírka - budeme mít i malou terasu, opět díky dřevěným deskám od mého táty.

Jezírko v kontextu naší zahrady. Zabírá jeden rožek, navršený val hlíny bude osázený trvalkami.

"Odpoledne se jede se do Březek," zavelel můj dědeček a já se skoro nehnula od traktoru, jen abych tuhle slavnostní příležitost nepromeškala. Bylo mi tak asi deset nebo dvanáct let a "Březky" jsem považovala za to nejúžasnější místo na světě. Prakticky to byl prostě dědův les s malým polem, se kterým sousedila půvabná malá rokle s malým pramenem vody. Zatímco tam děda s babičkou sázeli nebo sklízeli z malého pole brambory, ze mne se stával dobrodruh a objevitel neznámého světa, nebo zrovna začínající horolezec... prostě co mé bujné fantazii zrovna přišlo pod ruku.

Dokonce jsme si o té rokli psali s mým bratrancem článek pro takové naše dětské noviny. Právě on se mnou do té rokle podnikal výpravy a možná díky těmto dětským dobrodružstvím si s ním i teď v dospělosti rozumím ze všech svých bratranců a sestřenice vlastně asi nejvíc. Zatímco moje horolezecká a dobrodružná dráha v té rokli nejen začala, ale také hned rychle skončila, můj bratranec podnikal různé dobrodružné dovolené a výpravy ještě i v dospělosti a vybral si i nebezpečné a dobrodružné povolání. 

Právě tyto různé vzpomínky se mi dnes honily hlavou, když jsme do Březek po mnoha letech jeli. Na to, že šlo o moje nejoblíbenější místo v rodné vesnici, jsem tam nebyla už pěkně dlouho. Tentokrát jsem je jela navštívit s mým tátou, s mým manželem a s našimi dvěma malými dětmi. A se stovkou sazenic bříz v kufru. 

Ano, tento příspěvek nebude vůbec o naší zahradě, ale o úplně jiném místě, které mám ráda. Abych to místo trochu více přiblížila, jde o takový výběžek lesa mezi obrovskými poli. Les to ale není, vlastně jde o tzv. neplodnou půdu. Místo ve svahu, kde je špatná kamenitá půda, prakticky neobdělávatelné. Je vlastně spíš takový zázrak, že tam dědeček vůbec zvládl ve svahu postupně udělat takovou rovinku, kde se snažil pěstovat brambory, protože nic jiného  by tam asi ani nerostlo. Ve zbytku plochy byly alespoň vysázené stromy na dřevo, na okraji potom rakytníky, dědovy bylinky a místo, kde se mu uchytily velké krásné bedly vysoké, které jsme kolikrát měli na večeři s chlebem a na sádle osmažené.

Když jsem byla malá, mnohé stromy se vykácely na dřevo, s pěstováním brambor se tam přestalo a dědeček tam tenkrát sázel tak 400 sazenic buků a modřínů. Doteď si živě vybavuji, jak za traktor zapřáhl vlečku s velkou cisternou, naplnil ji vodou ze studny a jel v parném létě "zalévat ty maličké stromečky". Vždycky říkal, že jim ševelí lístky po té vodě a mají hroznou žízeň. Babička se bála, aby nám zbyla ve studni nějaká voda vůbec na pití a na vaření. Nějak jsme nechápali, proč děda tráví tolik času náročným zaléváním stromů na místě, kde jen o pár desítek metrů dál lesníků vesele rostou sazenice stromků i bez zalévání... kdybych jen bývala trochu tušila, jak náročné může být udržet naživu stromky v malém slunném vyprahlém svahu mezi dvěma obrovskými poli. Děček to asi věděl.

Každopádně dnes jsem stála vedle dvacetiletých buků a modřínů. Věděli jste, jak tenký kmen mají takové dvacetileté buky? A jak jsou vlastně maličké? A přitom uplynulo už tolik let. Koukala jsem na místo, kde v potu tváře děda zaléval před dvaceti lety malé sazeničky a do stínu těchto stromků pokládala na zem stovku sazeniček bříz.

Proč sem chceme sázet břízy, když tady vlastně nějaký les je? Ale kdepak, nenechte se mýlit, les je jen v části toho pozemku. V prudkém svahu a v úzké části téměř žádné stromy nejsou... celá ta dnešní akce začala někdy na jaře. Táta byl smutný a zklamaný a postěžoval si, jak ho mrzí, že desítky pracně zasazených sazeniček modřínů nedaly suché léto a téměř do jedné prostě poschly. Některé tam sázel maličké, jiné už docela velké. Spousta práce, spousta dřiny a všechno to přišlo vniveč. Táta ztratil chuť s tím místem dál něco dělat. Schly i bezové keře v náletové části, kterou ponechal "svému osudu". Přitom jen o pár desítek metrů dál modříny vesele rostou, stejně tak buky, habry a dokonce i jedle a nikdo je nezalévá.
Vůbec jsem nevěděla, kolik energie a času už můj táta věnoval "zalesnění" mého oblíbeného pozemku. Nějak jsem si myslela, že tam prostě stromy porostou samy od sebe... Začala jsem  tedy rozumovat s mulčem, mykorhizou a kdejakými nápady, co mi přišly na mysl. Přece to musí jít nějak osázet a zalesnit. Protože na pozemek se špatnou půdou a daleko od zdroje vody jsem přecejen krátká, požádala jsem o radu lidi ve skupince "Voda" na Facebooku.  A dostala jsem spoustu užitečných rad. Prvně je hloupost sázet tam modříny, protože jde o horskou dřevinu, která potřebuje hodně srážek. Za druhé bychom mohli zkusit nechat přírodu prostě jen tak pracovat a časem by se to nějak mělo zalesnit samo. Jenže to se neslučuje s tátovým záměrem, aby tam pokud možno vyrostly stromy, které lze jednou zužitkovat na palivové dříví. Přecejen, dřevem topí nejen on, ale přitápíme jím právě i my, a praktické využití pozemku je pro něj, jako pro majitele, rozhodně důležité. No a také tam zazněla rada, abychom začali nejprve meliorační/přípravnou/pionýrskou dřevinou. Tedy tou, která udělá správné mikroklima a zastíní půdu, takže mají šanci další stromy, například habry, které přecejen snášejí sucho trochu lépe, než třeba buky.

O pionýrských dřevinách a jejich zásadní roli v zalesňování pasek jsem už hodně slyšela v rámci výzvy Zachraňme lesy, ve které jsem se angažovala a kterou podporuji. Bříza je právě jednou z těchto dřevin. 

"Dědečku, proč se vlastně Březky jmenují zrovna Březky?" zeptala jsem se, abych si potvrdila, co mi najednou v hlavně začalo docházet. "Já pamatuju, jak tam rostly hlavně modříny, ale úplně původně tam bylo plno velkých hezkých bříz. Po nich prý to místo dostalo jméno: Březky, " vysvětloval mi na jaře dědeček. Tak, a je jasno, která z přípravných dřevin bude pro tohle místo jako stvořená. Stačí prostě někdy pátrat trochu v historii. A tak jsme teď na podzim objednali stovku sazenic břízy bělokoré, velikost 36-50 cm. No, není to zrovna nejlevnější záležitost. V diskuzi ve Facebook skupince mi lidé radili, abych nechala přírodu pracovat ze semen. To je samozřejmě velmi užitečná myšlenka, břízu jde celkem dobře vysévat. Jenže jak potom máme malé semenáčky ochránit před okusem zvěří? Lesní zvěř tam dokáže s mladou výsadbou pořádně zamávat. Přecejen, ty naše zasazené sazenice zvládneme ošetřit přípravky, které zvěř odpuzují a nechutnají jí. Rostlinu ze semínka těžko.

A tak jsme dnes sázeli ve třech dospělých stovku bříz celé dopoledne. Přežijí, nepřežijí? Jsem hodně zvědavá. Libovali jsme si, že jdeme sázet po vydatných deštích, kdy je půda naducaná vodou, že do ní ani nejde skoro vkročit (minimálně takto to táta vnímal z jeho zahrady a pole). A to jsme si mysleli přesně do chvíle, kdy táta vykopal první díru. Vláha byla v Březkách pouze v prvních 5 cm půdy a zbytek byla naprosto, ale naprosto suchá, prašná světlá půda. Tak už asi vím, co znamená to katastrální označení "neplodná půda". Snad k něčemu bude alespoň ten hydrogel, který jsme rostlinám sypali při sázení (další tip z Facebook skupinky), nicméně je jasné, že tady budou sazenice muset o vodu zatraceně hodně bojovat. Dávám si dvě a dvě dohromady, proč je to zrovna v Březkách s tím suchem takový problém a možná mi trochu více vysvětlení poskytnul článek Co prozradí termokamera? Že lesní porosty si ničíme sami. z Ekolistu. Snažit se zalesnit svah obklopený z obou dvou stran vyprahlým pooraným polem prostě není to samé jako zalesňovat prostor v lese.

A proč jsme s sebou brali i naše dva malé syny? No, nějak bych si přála, aby to místo taky měli rádi, tak jako já. Ale je tahle věc vůbec nějak přenositelná? Můžu to po nich vůbec chtít? Budou to jednou oni, kdo na tom pozemku budou hospodařit, chodit tam, jezdit? Já nevím... Jedno vím ale jistě. Bez společných chvil, příjemných vzpomínek a častých návštěv se prostě žádný vztah k místu vypěstovat nemůže. A tak tam byli s námi. Starší syn pomáhal stromky sázet a lezl po strmých svazích v rokli. Už doma mi jasně řekl, že stromky, které zasadí on, přece nikdy na dřevo kácet nebudeme, ty necháme růst. A tak jsme mu mimo břízy ještě objednali jeřáb oskeruše, dva jeřáby ptačí, střemchu, třešeň ptačí, bez černý a aronii. Všechno toto si pomohl zasadit a budou to ty jeho stromky, které se kácet rozhodně nebudou. Taky jsme je zasadili na okraj pozemku, aby je případně nezasáhly jednou padající stromy. Příští rok půjdeme stromky zkontrolovat - jestli vůbec přežily a jak rostou a jak se jim daří. Jestli mají děti získat vztah k místu, tak možná právě takto...

Bude mít Březky po všem tom běhání ve svahu, sázení a blbnutí v rokli tohle místo rád i náš starší syn? Těžko říct, to asi ukáže až čas.

Víte, ono vlastně není až tak moc složité (ehm, ve více lidech... sama bych to za jeden den rozhodně nedávala...) někam zasadit celou stovku stromků. Mnohem, ale mnohem náročnější je udržet ty rostliny naživu i další roky...

Jestli jste viděli pár fotografií na Instagramu, tak letos se v naší zahradě děje spousta věcí. Chystáme jezírko, pískoviště, stavíme domeček pro děti, další menší dřevník. Některé části zahrady začínají vypadat jako od drahých zahradních architektů, protože je zdobí dubové šlapáky. Trávník lemují žulové kostky. Celý rok už si užíváme novou terasu a pryč jsou časy, kdy jsme ani nešli pro bylinky do zahrady, protože místo terasy byl ostrý rozpálený hrubý štěrk... teď tam běháme bosky a dřevo příjemně hřeje. Jak je tohle všechno vlastně možné u rodiny s malými dětmi, ženou na mateřské a velkou hypotékou na krku? Máme totiž sponzora :-)

Za tátou je hlavně vidět práce a hotové nádherné věci. Podmínky má ale těžké, protože všude jsou už nasazené nějaké rostliny a stromy, na které se musí brát ohled.

Kdykoliv mne napadne nějaká líbivá hloupost do zahrady a řeknu mu o ní, hned vymýšlí, jak to zařídit nebo sehnat. On není na žádné vykecávání a dlouhé povídání o tom, co by se mohlo a nemohlo dělat. Rád rovnou věci řeší. Když jsem se tedy před lety zmínila, že bych moc chtěla do zahrady pařezy k jezírku (Trable s pařezem), do týdne mi dva krásné sehnal. Když jsem si vysnila opravdové mechové polštáře do zahrady, začal hned zjišťovat, kde bude v lese probíhat těžba rostlých jehličnanů... a tedy kde jsou místa s krásným mechem, která budou zanedlouho zničena těžebním harvestorem. Neměla jsem potom z těch dvou bochánků mechu špatný pocit, že bychom ničili krásné lesní prostředí, stejně by byly brzy nadobro zničeny. Takhle alespoň ten mech roste v naší zahradě. 

Když jsme potřebovali "nástupní plošinu" na velkou skluzavku pro synka a nebo vymyslet systém zabudování trampolíny do země (Jak jsme si zakopali trampolínu), vždycky přišel s nejlepším řešením a bytelnou pořádnou konstrukcí. Právě táta spolu s mým mužem zařídili, sehnali materiál, připravili a spolu vytvořili v zahradě dřevník s krytým sušákem na prádlo a boudou na zahradní věci právě tak, jak jsem to potřebovala. A všechny ty kůly na stromy, bidýlko pro poštolku - hádejte, odkud asi máme? A větve z ořezu stromů z tátova sadu zase pro změn skončily v základu vysokých záhonů. Na jaře jsme mu obvykle ubírali i trochu syrového dřeva na topení z lesa, různé špalky, kousky a opět všechny končily v zahradě (Mrtvé dřevo plné života). Jako šlapáky a nebo tzv. mrtvé dřevo pro brouky.

Už celý rok máme parádní dřevěnou terasu z modřínových prken, které měl můj táta doma. Jsou dokonce starší, než já.

Loni na podzim jsme díky němu získali naši terasu. Dřevěná modřínová prkna, ze které ji máme, čekala v rodném domě více než třicet let. Na nic se nepoužila.... až prostě na naši terasu. Je to hotový poklad. No a letos si syn vymyslel, že by moc rád měl domeček na hraní. Mým přáním bylo, aby ten domeček mohl mít zelenou střechu (to víte, rostliny chci prostě všude...). Můj manžel s mým tátou už od jara připravovali desky, trámky, hoblovali, řezali a domeček bude brzy hotový.

Víte, co je na tom celém nejhezčí? Kolikrát táta protočí oči nebo si říká, co jsem si to zase vymyslela za hloupost. Třeba ty ozdobné dubové trámy, které jsem viděla v knize pana Lefflera a dubové šlapáky. "Kdo chce dávat dřevo do země? Vždyť to zetleje...". Nebo se mu nezdál i ten můj nápad nenatřít modřínovou sluneční plošinu, kterou na zahradě máme. Na nějaký architektonický japonský princip wabi-sabi (přijetí krásy věcí v jejich pomíjivosti) ho neukecám. On má rád, když věci vydrží. když se investuje energie do něčeho, co je na desítky let. Ale stejně, i když se mu můj nápad nezdá, tak mne podpoří. Řekne mi k tomu svoje, svůj názor a v čem je to špatně a co se stane za pár let, ale stejně mě podpoří. Prostě na některé věci si musím přijít sama.

Trampolínu můj táta zabudovával s malým vnoučkem za zády. A nástupní plošinu na skluzavku udělal pevnou, bytelnou a bezpečnou.

Tímto příspěvkem chci říct vlastně jen jedno: díky tati! A vy, čtenáři, jen abyste věděli, že pokud se díváte na fotky naší zahrady, tak za většinou těch velkých zásadních věcí nestojím jen já a můj manžel, ale právě ještě i můj táta. Zničil si křovinořez už před sedmi lety, když poprvé sekl náš pozemek. Sázel se mnou živý plot z buků, i když tam ještě nebylo natažené pletivo. Spálil si záda od silného slunce, když u nás celý den na zahradě pracoval a kolikrát ho musely bolet ruce, nohy, svaly. Přispěl vlastně ke všemu významnému, co na naší zahradě je. Bez něj by naše zahrada nebyla tou opravdu vysněnou...

U sázení živého plotu z buků byl taky. V roce 2012, přesně 14. října...