Už je to pár roků, co jsem psala o záplavě jarních květů a jak jí dosáhnout. Bylo to poprvé, co jsem zjistila, že existují tzv. botanické narcisy. Tedy prostě původní malokvěté odrůdy, které se dokážou solidně rozšiřovat pacibulkami i semeny. Ideál pro líného zahradníka, který má hluboko do kapsy. Zasadíte pár cibulek a pak jen čekáte, až se rozrostou a nebo rozšíří přes semena. A po čase trsy rozdělíte. Stačí pár let a měla by rozkvést velká plocha. 

Narcis bramboříkový (Narcissus cyclamineus)

Kromě známého Tete a Tete, který je na úvodní fotce se používají různé kultivary, ale i ten obyčejný původní (viz foto vlevo). Hodně mne zaujal kultivar "Cotinga" (vpravo) s lososovou trubkou, vypadá celkem romanticky.

Narcis sukničkový (Narcissus bulbocodium)

Narcis okolíkatý (Narcissus jonquilla)

Vlevo je varianta "Sailboat" v kombinaci s hyacinty a vpravo je varianta "Pipit" v kombinaci s tulipány.

Narcis bílý (Narcissus Poeticus)

No a fialky se takhle rozesazují a množí jedna báseň. Rozšiřují se totiž za pomoci zakořeňujících výběžků. V roce 2016, když mi to teda došlo, jsem koupila 18 sazenic violky vonné "Královna Charlotte" (někde se píše i Královna Šarlot nebo Königen Charlotte, ...) a po dvou je dala na jediná trochu víc stinná až polostinná místa na zahradě. A ještě jsem si dovezla tři trsy obyčejné violky vonné ze zahrady mých rodičů. Teprve tento moment jde počítat jako začátek budování mého malého fialkového impéria na zahradě.

Samozřejmě mi do toho přišly roky s velkým suchem na zahradě. Fialky se nerozšiřovaly tak rychle, jak by mohly. Některé sežrali slimáci, něco uschlo. Přidávala jsem jim kompost, štěpku. Úplně jsem opustila myšlenku, že by mi na zahradě rostly jen tak "v trávníku" či "louce". To ani omylem, na to je na ně u nás prostě sucho. Začala jsem je rozesazovat pod keře, pod stromy, na okraje cestiček. Občas jsem to nedomyslela. To v momentě, kdy jsem je přesadila takhle pěkně z jara k sazenicím chrpy. No a ty chrpy se rozrostly do obřích rozměrů a některé fialky mi utlačily natolik, že to nedaly. Ne ne, chce to opravdu místa pod keři, pod stromy, kde jsou jen "jemné" trvalky, jako čechravy. A nebo na okraje cestiček v polostínu u domu pěkně ve štěpce. A přidat kompost, ať jim drží vláhu. 

Viola vonná (viola odorata) vykvétá ze všech fialek nejdříve. U nás je to vždycky po odkvětu krokusů a právě v době, kdy kvetou botanické narcisy (Tete a Tete).

A tak se píše rok 2021. Rozesazuji opravdu ve velkém. Už mám vytipovaná místa, kde by se fialkám mohlo dařit. Chci je mít pod keři kamčatských zimolezů a taky pod dříny ve východní uličce podél domu, kde je polostín. A mezi dubovými trámy v cestě v předzahrádce. A mezi petrklíči pod keři.  taky mezi jahodami pod angrešty a v podrostu černohlávku v takovém mixovaném trvalkovém "trávníku" bez sekání. Napočítala jsem všeho všudy více jak 150 sazeniček... Zatím jsou často osamocené, budu muset ještě rok dva počkat, než se víc rozrostou. Některé na slunci už v tuto chvíli odkvétají, jiné ve stínu ještě ani nenakvetly a čekám na ně. Takže po pěti letech se dá konečně říct, že už mám fialky, kam se podívám. Když procházím zahradou a je na to povětří a podmínky, tak skoro všude cítím nějaký ten slabý závan té parádní vůně. 

Fialky se hodí na okraj zaštěpkovaných cestiček na východní straně domu, kde mají polostín. Když jdu kolem, hned je poznám podle vůně.

Při takovém množství už mi začali pomáhat nakonec i mravenci a pár kousků mám i ze semen. A proč právě mravenci? Violka vonná (viola odorata) je totiž myrmekochorní rostina. "Spolupracuje" s mravenci. U semene vytváří elaiozóm, což je prostě takový přívěsek plný živin a tak se mu říká "masíčko". Mravenci si semena i s přívěsky odnáší do mraveniště a po snězení semeno zase vynesou ven a roznesou po okolí. A tím se fialky dostanou na různá místa, kde je člověk třeba ani nečeká. U nás jsou mravenci pěkně líní a pohodili je jen kousek od mraveniště ne skalce. Chudák fialka, bez živin a na plném slunci a totální výhni... no přesadila jsem si ji...  Spíš mám ale těchto mravenci zasazených fialek jen pár. No alespoň takhle jsou ti mravenci na naší zahradě taky užiteční.

Tady se před lety mravenci "strefili" dobře. Místo je v polostínu. Objevila se tam najednou jedna fialka pod růžemi. Už se pomalu, ale jistě rozšiřují.

Člověk by řekl, že s fialkou není žádná práce a roste na zahradě jako divá. To ano, v příhodných podmínkách určitě. Vždyť ani není místní, rozšířila se u nás z klášterních zahrad do volné přírody, takže potenciál k šíření rozhodně má. Nicméně u nás bývá hodně sucho a tak se musím starat víc, aby mi fialky vydržely a opravdu měly sílu na rozšiřování.

Musím je občas zalít, jinak mi uschnou. Musím na zahradě bojovat se slimáky, jinak mi je sežerou jdou po nich hned z jara a nemají slitování. No a třeba letos jsem zjistila, že snad každá větší část fialek na zahradě má hálky bejlomorky violkové (Dasineura odorae). Nj, já neměla ani ponětí, že něco takového fialkám hrozí, nezjišťovala jsem si to. Až mne zarazilo při trhání kvítků, že některé listy mají takové srolované naducané okraje. A ejhle, byly tam. Sbírala jsem je ze všech míst asi hodinu a teď musím fialky chodit zalévat, aby jim ty listy tolik nechyběly a rychle si doplnily nové. Při boji s bejlomorkou je důležité včas otrhat a zničit napadené listy, dokud jsou larvy ještě schované uvnitř.

Tohle všechno jsou vysbírané listy s hálkami bejlomorky violkové (Dasineura odorae). Za včerejšek.

A to ještě můžou fialky potrápit i mšice, napadnout padlí a nějaké rzi a plísně. Tak bůhví, co mne ještě potká na cestě za mým snem o fialkách.

Aby hodně kvetly, je užitečné jim doplnit draslík a fosfor. Což se v přírodní zahradě vždycky blbě řeší, protože člověk ne vždy ví, v čem to přírodně je. Obecně přisypávám fialkám na podzim kompost, ale samozřejmě hodně dusíku akorát žene ty listy, ne potom květy. Úspěšnější bych měla být s popelem z kamen, protože ten má být právě bohatý na fosfor a i na draslík.

První "startovací" sazenice mezi dubové trámky v předzahrádce. Ano, i tady chci mít fialky.

No a ještě jedna věc mne při pěstování fialek na zahradě může potkat. Kdyby se mi tam objevil nějaký jiný druh, který nevoní, a zkřížily by se, tak bych sice měla fialky, ale už ne tu vůni. A o tu mi jde především. To má ale asi jednoduché řešení a sledování. Vždycky se říkávalo, že až na jaře zahřmí, tak fialky přestanou vonět. Což bylo jen takové lidové vysvětlení pro to, že violka vonná prostě kvete nejdřív ze všech a až v dubnu odkvete, objeví se teprve květy jiných druhů a "laicky" jsou prostě všude  v přírodě najednou fialky, které nevoní. Takže stačí jen procházet fialky, které mi kvetou hooodně později, a otestovat, jestli voní. Samozřejmě v takových podmínkách a teplotě a tak, kdy to fakt jde poznat. Jsou totiž dny, kdy prostě ani ty vonné fialky nevoní. Protože je třeba moc zima a tak. Tak zase ať se nezbavujete těch voňavých....
Kvetou mi postupně. Na místech, kde jsou na jaře na plném slunci, kvetou jako první. A na místě, kde je hluboký stín, kvetou o hodně později. Úplně ideální to pro ně v hlubokém stínu není, tam je nejvíc ničí slimáci a tam se právě hůř rozrůstají. No ale testuji, co zvládnou a kde se je ještě hodí pěstovat a kde ne.

A co vy, máte na své zahradě taky fialky, kam se podíváte?

Další místo, kam nakonec po různých neúspěšných pokusech přijdou fialky. Západní část u domu na úzké zídce, lehce stíněno keři. Mám tam nově kamčatské zimolezy, fialky jim udělají hezký podrost. A já si na terásce vedoucí z koupelny, budu moct chodit užívat jejich vůni.

Já vím. Tři čtvrtě roku se tady neozvu a ani nevysvětlím, proč nepíšu. A najednou je první příspěvek po takové době zrovna na těžce kontroverzní téma, které má se zahradou spojené jen to, že se to v zahradě koná. V jakékoliv. Už druhým rokem totiž naši kluci nechodí s žádnou pomlázkou, ale hledají vajíčka v naší zahradě. A chtěla jsem se pochlubit, jakou vychytávku mi vymyslela kamarádka a taky trochu popsat, proč opouštíme "tradiční" českou tradici pomlázky a pouštíme se do jiné české tradice s hledáním věcí v zahradě... a kontroverzní to bude, protože si pustím pusu na špacír, více než je obvyklé.

Důvod útěku od tradice pomlázky je prostý a většina holek pocházejících z malých vesnic jej plně chápe a hezky mi přitakává, kdykoliv se na toto téma začneme bavit. Holky, co zažily nefalšovanou pořádnou vesnickou pomlázku se vším všudy někdy před 25-30 lety mají fakt sto chutí tuhle tradici zakopat někam do propadliště dějin. Pocity jsou často podobné... nesnášíme jaro, nesnášíme Velikonoce, nesnášíme ty kluky, co nás chodili domů doslova zmlátit a vysmívat se nám. Pocity ponížení, bezmoci, vystavení hordě kluků jako kus masa. Šrámy na těle se zahojily, šrámy na duši zůstaly. Tak jako některé jiné, brečela jsem tajně večer. Rodiče mne nepodrželi, nepomohli mi. Strpět ponižování jsem musela, aby mohl malý bráška, který za nic nemohl, "taky chodit mrskat". A na můj vzdor mi bylo odpovědí, že "mrskut se prostě na vesnici dělá a jednou to přežiju". Když mne na dvoře ošklivě zmrskal podnapilý soused, ani u toho nebyli, aby mne bránili. Jen jsem měla tu smůlu, že jsem šla pro brambory a vrata k babičce byla otevřená a soused šel pro štamprli. Dodnes při vzpomínce na Velikonoce a začátek jara jen zatínám pěsti a chytá mne vztek za ta příkoří. Být donucena rodiči vystavovat zadek každému, kdo přijde, a ještě se při tom bavit... opravdu jsem se nebavila. Nikdy. Nebyla to legrace, necítila jsem žádnou radost. Malování vajíček mi přišlo zbytečné, neboť se obecně vědělo, že je někteří kluci akorát  vyhazují po příkopech, aby měli dost místa pro sladkosti.

A teď si považte, že je ze mě máma dvou kluků. A jsem postavena před situaci, že se mají slavit svátky jara, začínajícího života. A já ani nedokážu dítěti vysvětlit, proč by vlastně mělo mne, babičky a tety a ještě svoji nejmilejší kamarádku mlátit prutem po zadku, když přece nezlobily. A vysvětlit, že proto, aby maminka neuschla... to si člověk teda pomůže. Malé dítě je pak ustrašené, co je to za hroznou nemoc, že maminka může uschnout. A jestli se to nemůže stát i jindy v průběhu roku. A jak se to léčí. A co když maminka umře. Ne, toto fakt nechcete vysvětlovat hloubavému a citlivému dítěti. Protože to žádné vysvětlení a logiku nemá. A ten pocit, že kluky jednou možná budou nějaká děvčata doslova nenávidět za to, že je přišli mrskat a ony se při tom cítily tak bezmocné... 

Sama jsem se tradici postavit nedokázala. Až před rokem přišla kamarádka a uspořádala pro dcerku hledání vajíček v zahradě. Byl covid, nikdo nic neřešil, a tak jsme to udělali doma taky. Jen tak obyčejně a syn byl u vytržení! Hledání na zahradě ho bavilo, vajíčka dával do obyčejného kyblíčku z pískoviště  a já poprvé zažila o těchto svátcích taky kousek té radosti. Ožila nám zahrada, zapojil se i ten mladší, který se zrovna chvíli před tím naučil chodit. V té naší přírodněji pojaté je tolik zákoutí a schovek! Trávili jsme tam hezký čas, i když loni lehce poprchalo. Kdybych tak mívala takhle hezké Velikonoce i já jako malá...

A letos? Letos jsem objednala proutěné košíčky na to zahradní hledání. Pro kluky, i další navíc - to až k nám budou na hledačku třeba chodit i někteří kamarádi či kamarádky. A další moje kamarádka mi vymyslela parádní systém, jak vyřešit hledání různě starých dětí najednou. Přecejen, ti starší a šikovnější by asi našli všechny skrýše hned a pro malé by to nebylo fér. A tak kluci budou v zahradě hledat tento rok mala barevná vatová vajíčka a barevná kartonová vajíčka. Každý pěkně svoji barvu. Do svého košíčku. A na konci ta vajíčka smění za různé dobroty a odměny.
Na příští rok uvažuji o takových háčkovaných barevných zaječích čepičkách na vajíčka a prostě to ještě dál a víc s kamarádkou vyladíme.

Víte, že se až tak moc neodkláním od českých tradic? V některých oblastech totiž maminky na první postní neděli (z některých pramenů zase na čtvrtou postní neděli) připravily pro své děti právě takovou hledačku na zahradě. Tajně v noci maminky upekly preclíky s mákem a rozvěsily je brzy z rána do zahrady na vrbových proutcích. Dětem ráno řekly, že je tam pro ně nechala liška, ať si je jdou najít. A říkalo se této neděli liščí neděle. I když je provedení jiné, držím se hlavní myšlenky, kdy chce maminka všechny svoje děti potěšit a to nejen kluky, ale třeba i děvčata. A to mi přijde milé. Za tu myšlenku i za to provedení.

Ostatně, tradice pomlázky tak, jak jsem ji zažila já, se už celkem dost odklonila od svého významu. Původně s totiž proutky pro radost a při běhání a dovádění lehce šlehali všichni navzájem, staří, mladí, děvčata a kluci a byla to venkovní všeobecná zábava se sexuálním podtextem, ne něco pro malé děti. Byla to prý především honěná a odměny se za to žádné nedávaly. Dnešní děvčata postavená do kouta do předsíně, která musí stát a nebránit se a ještě za mrskání kluka odměnit - to už má s původní verzí pramálo společného.

Omlouvám se všem, které jsem pohoršila a které jsem zklamala. Článek na blogu a po tak dlouhé době a vůbec není o zahradničení! No jo, ale ono to muselo ven. Taková malá terapie. Věřte, že další články už o zahradě budou. O růžích do polostínu, o množení fialek, o střídání zeleniny na mých záhonech, o proměnách zahrady v čase i o tom, jak jsme sousedům utopili jezírkový vysavač...