O knize Zahrada do vázy

Tohle další povedené dílo Anity Blahušové už mám doma rok a půl. Nejdřív jsem vám o něm chtěla napsat hned v první chvíli, protože knížka je to tedy náramná. Nádherná, krásné obrázky, už jen radost listovat všemi těmi kytkami. Pak jsem si ale řekla, že nejlepší bude vzít odvahu a taky podle té knihy opravdu nějaké květiny do vázy zkusit vypěstovat. Hlavně letničkám a dvouletkám jsem se obloukem vyhýbala a tohle byl ten správný impuls. Ty fotky a postupy a popisky v knížce mne nahlodaly a koupila jsem semínka. Á propós, taky moc děkuji za tip na firmu Loukykvět (https://www.loukykvet.cz/obchod), právě od nich mám spoustu semínek, a taky cibulky, a dozvěděla jsem se o nich právě z Anitiny knížky. 

Tak tahle knížka je určená všem ženám, které se nebojí vzít nůžky a ustřihnout si na zahradě květiny, které ozdobí jídelní stůl, koupelnu, obývák. Víte, znám i ženy, které se hrozí utrhnout byť kvítek ze zahrady, protože to přece "kvete tam" a je to "tam hezké". Taková je třeba trochu moje tchýně. Když jí moje děti utrhnou květinu z mé zahrady pro radost, skoro jim vynadá, že to nesmí a měli to tam nechat kvést :-) Ona to myslí dobře. Ty květiny daly práci, jsou tam pro včely atd. ...
No, abych neodbočovala od příběhu, prostě pro tyto ženy to není. Je to knížka pro nás ostatní, které chtějí u nedělního oběda cítit vůni růží, dají do předsíně jeden květ lilie, aby návštěvy omdlévaly z její silné vůně a strčí kytici levandule a meduňky do ložnice pro lepší usínání. A rádi připravují kytice pro všechny narozeniny, oslavy, den matek, žen atd., i třeba jen tak pro radost do kanceláře pro kolegyni. 

Jestli se nebojíte vzít nůžky a ustřihnout si květiny do vázy domů, je Anitina kniha právě pro vás.

Anita v knize představuje ty nejlepší květiny, které zajistí po celou sezonu krásné květiny do vázy. Trvalky i dvouletky, keře, cibuloviny i letničky. Některé květiny jsem ještě moc neznala a tak mi zevrubné představení a dechberoucí fotografie přišly vhod. Nadchla jsem se pro hledíky, krásenky a jiřiny a i když jsem se náročnějším květinám na zahradě vyhýbala, díky popisům v knize jsem jim dala šanci.

Krásenky jsem zkusila pěstovat, až mi v rukou přistála tahle knížka.

S hledíky to byla piplačka. Když mi přišly domů semínka, skoro bych je hledala pod mikroskopem, jsou tak maličká a titěrná. Předpěstování bylo lekcí trpělivosti a preciznosti, semínka klíčila dlouho. Nutno podotknout, že kniha mne před náročným předpěstováním hledíků poctivě varovala dopředu. No, nedala jsem si říct a tak jsem krapet trpěla. Ale výsledné hledíky potom stály za to. Opravdu vydržely ve váze deset dní a vypadají fakt pěkně. Škoda jen, že vůbec nevoněly. No, ale nemůžu mít všechno, že...

Krásenky mají být jednou z nejsnadnějších letniček, prostě jen po zmrzlých rozhodíte semínka a pak se těšíte na nádherné květy na vcelku vysoké a velké rostlině. Jo, tohle byly moje původní znalosti o krásenkách někde z internetu. Naštěstí jsem se v knížce trochu dovzdělala, autorka doporučuje je předpěstovat, potom zaštipovat, odstraňovat květenství a hlavně nezapomenout zalévat, potřebují hodně vody. Myslela jsem si, že tyhle rady nebudu potřebovat, krásenky měly být snadné jako facka, ale bez okolků přiznávám, že jsem nakonec potřebovala ty rady všechny. Z jen tak rozhozených semínek mi nic neklíčilo, narychlo jsem předpěstovávala doma sazeničky, abych alespoň nějaké měla. Po zevrubnějším čtení mi došlo, že jsem semínka a malé rostlinky jistojistě taky málo zalévala. A navíc jsem si je narychlo dala do příliš vyhnojeného záhonu, kde byl přebytek dusíku a tak mi spíš rostly ty krásně střapaté listy, ale květů bylo pomálu. Jo, o tom tam Anita taky píše. Sečteno, podtrženo, kdybych si ten text pořádně dopředu přečetla a nebyla tak hrrr na to setí, určitě bych krásenek měla víc, než jen těch pár níže na fotografii. Ale i jen za těch pár jsem byla neskonale šťastná.

Můj záhon s květinami k řezu

No a do třetice všeho dobrého jsem podle knihy vyzkoušela pěstovat jiřiny. Ano, přesně tyhle rostlinky, které je potřeba do dalšího roku uskladnit někde ve sklepě, který nemám. Ale to mne neodradilo! Řekla jsem si, že je na podzim prostě náhodně někomu daruji, kdo sklep má a další rok si je vysadí. Podle pokynů v knížce jsem si sehnala v dubnu ty narašené hezké hlízy, dala je doma do nádoby a vysadila až po zmrzlých. A  pak jsem se snažila všechny ty hlízy nějak udržet naživu v horkém létě... no, jedna mi přežila. Na podzim jsem se z ní dočkala čtyř krásných květů jiřinek s úchvatnými květy. Jde o nádhernou rostlinu, to musím uznat, myslím, že mne okouzlily natolik, že to s nimi zkusím i do dalších let.

Kniha je přehledně strukturovaná a předkládá jen ty podstatné informace.

Rozepsala jsem se vám o těchto mých pokusech především proto, abyste viděli, že mi kniha byla nejen inspirací, ale i oporou při pěstování. Jsou v ní základní rady o pěstování, tipy, jak docílit většího množství květů a upozornění, pokud si vybíráte k pěstování zrovna nějakou choulostivou náročnější kytičku. Když se něco nepovede hned první rok, ten druhý si ji znovu prolistujete, postup podle rad upravíte a květin do vázy se dočkáte.

Asi nejvíc mne na celé knize fascinoval nápad vytvořit si na zahradě speciální záhon jen pro ty květiny k řezu. Anita má skvěle propracované plány, jak má být takový záhon velký, jak ho připravit, jak si to rozvrhnout a co kam umístit. Mít na zahradě víc místa, právě takový záhon jen na kytky k řezu bych si tam dala. Na naší malé zahradě jsem ale květiny sela a sázela náhodně do mezer a malých volných míst, které jsem kde ještě našla.
Určitě se podívejte na její instagram https://www.instagram.com/anita_blahusova_zahradamebavi/, tady je vidět ten krásný záhon: https://www.instagram.com/p/CRFBAcbLGdF/.

Jsem ráda, že mám tuhle knihu doma v knihovničce, je to pro mne takový užitečný lexikon všech květin vhodných k řezu do vázy. Je mi jasné, že jak jí v zimě budu listovat, zase najdu nějaké nové kytky, které si zkusím zasadit a vypěstovat. Pokud ji ještě nemáte doma (jo, já vím, píšu o ní jako blogerka teda pěkně pozdě, vyšla už před řádnou dobou) a jste milovnice (milovníci) květin ve váze, tak doporučuji si ji pořídit.

Jahody namísto naší louky

Když jsem se jakštakš trochu probrala a vzpamatovala ze své tvůrčí krize, odnesla to naše louka. Jo, bohužel. Naše zahrada se z jedné veliké suché louky po deseti letech nakonec změnila v zahradu bez výrazného lučního porostu.  Máme totiž malou zahradu, celý pozemek i s domem a stáním pro auto a tak, má 750 m2. A moje ambice na jedlou zahradu plnou akčních prvků (jo, trampolína, jezírko, ohniště, domek pro děti... ) neustále ukrajovaly z původní louky, až z ní nakonec skoro nic nezbylo.

Takový byl na jaře pohled ze zadní části zahrady směrem k domu.

Vzhledem k tomu, že si synové nepotřebují na zahradě kopat s fotbalovým míčem, ani se na ní pořádně nedá jezdit na saních apod., tak jim tam ta velká volná plocha nechybí. Navíc místní vesnické hřiště je co by kamenem dohodil. Nic tedy nestálo v cestě tomu, aby se z naší zahrady nakonec stal spíš takový systém cest a cestiček mezi spoustou jedlých a zajímavých prvků.

Vzala jsem různé desky a destičky, které nám přebývaly ze stavby zahradního domku, a sestavila takové okraje nového záhonu. A dovnitř nasypala spoustu kompostu z blízké kompostárny. Vždyť víte, z kompostárny Blansko, kterou jsem si náramně oblíbila a nedám na ni dopustit (viz Výprava do kompostárny Blansko). Jediný rozdíl je ten, že už si tam pro kompost nejezdíme, ale od doby covidu si necháváme rovnou kompost vozit k nám. Nákladním autem, velikou hromadu. Naposledy jsme si ji braly s jednou kamarádkou napůl, protože dělala nový skleník. Pak jsem brala druhou hromadu s druhou kamarádkou, když chystala vyvýšené záhony. 

K dětskému domečku i trampolíně vedou cestičky z dřevěných desek.

Zasadila jsem tam frigo sazenice jahodových odrůd Karmen, Polka, Symphony a Lambada (ta je náchylnější na péči, ale moc dobrá). No a protože po té hromadě kompostu před domem už by bylo až moc troufalé tam zkusit objednat ještě obrovskou hromadu štěpky, zkusila jsem tentokrát štěpkovat doslova tím, "co dům dal". Nebo spíš, co táta dal. Každým rokem na jaře naplníme naše tři dřevníky dřevem, které nám táta vytěžil, nařezal a připravil a dovezl. No a tentokrát jsem pěkně sbírala i piliny a kousky kůry po řezání, sebrala je, odvezla si domů v pytlích a to všechno nadrobila na menší kusy a mulčovala tím jahody. Dalo to práci, ale bylo to zadarmo. Část jahodníků jsme zaštěpkovali i suchou trávou, která tchánovi zbyla po vertikutaci jejich anglického trávníku. A na část jsem naházela dřevitou vlnu z balíků, do kterých mi balí sklenice pickles a kimchi, aby se při přepravě nerozbily.

Mulč ze suché trávy z vertikuace sousedovic trávníku a taky dřevitá vlna z balíků.

Takže namísto lučního porostu už máme na zahradě jen širokou cestu z tzv. jedlého trávníku. Širokou tak, abychom projeli kolečky se dřevem až dozadu k dřevníku. A abychom pohodlně došli ke kompostu, který je na samém kraji zahrady. A protože je to jen malý prostor, kosím ho sama srpem. Vždycky si přitom vzpomenu na moji babičku - královnu srpu. Ta chodila se srpem vyžínat trochu jeteliny pro králíky a slepice a vlastně si ji vždycky pamatuji spíš se srpem, než s kosou (tou kosil děda). No jo, babi, kdybys jen viděla, jaký jsem si z Tebe vzala příklad. Už mi stačí jen srp. No à propos nepotřebujete někdo roztřepenou kosu, kosiště a rezavé naklepávače s kladívky? Budu to všechno dávat pryč, po deseti letech úprav zahrady mi totiž bude stačit jenom pouhý srp...

Ponechali jsme si širokou cestu na průjezd koleček, abychom mohli pohodlně vozit dřevo ke dřevníku.

Tak a jsme bez louky. Popravdě nám nechybí, protože tady u nás, kde bývá hodně sucho, kvetla jen v červnu a na druhé kvetení se už nezmohla. A celé léto to byla jen vyprahlá suchá pustina, kterou se prodíral pýr. Co se týká živočichů, kteří v ní přirozeně žili, tak ti se rozprchli do květinových záhonů. Měli jsme tam i křižáky pruhované, kteří se živí lučními koníky. No tak ti se pro změnu přesunuli přímo k naší terase a vyvedli tam stovky mladých (ach, o fotku se samozřejmě časem na Instagramu podělím :-) ). A obyčejné hnědé veliké křižáky vídám, jak si dělají pavučiny u růží.  I ty luční koníky pořád na zahradě máme. Vypadá to, že o život, který je pro luční porost typický, jsme nakonec nepřišli. 

Teď jen doufám, že všechna ta práce stála za to a že nás příští rok čekají kila a kila chutných jahod. Snad nebude překážkou, že obě plochy jahodových záhonů jsou částečně přes den v polostínu už vzrostlejších stromů. Uvidíme.

Když fíkovníky neplodí a co s tím

Mám dva krásné keře fíkovníku (Fíkovník smokvoň, Ficus carica), které jsou vysoké už skoro jako já a do letošního roku neplodily. Čtyři roky opečovávání a balení na zimu a nic. Nic! Neviděla jsem z nich ani jeden jediný fík a to už by rostliny měly být šestileté (kupovány už dvouleté sazenice). Loni jsem dokonce nalákala ke koupi fíkovníků i moji kamarádku, která bydlí tady na stejném místě, jen o pár domů dál. A pevně jsem doufala, že z vysněné úrody fíků nebude jen pohádka na dobrou noc.

Přišla půlka května a zrovna jsem nesla kamarádce nějaký balíček a kráčela si to kolem jejích 20 cm maličkých nových fíkovníků a málem mi spadla brada. Už na nich měla pěkně veliké krásné fíky, však se podívejte, vyfotila mi je:

Domů jsem doslova letěla a zkontrolovala všechny větvičky na našich obřích keřích a nic. Nic! Víte, když  kamarádka fíkovníky loni kupovala, taky jsem si dvě sazenice zasadila. Byly úplně stejné, jako ty její. A na nich, bohužel, u nás taky nebyl ani jeden fík. Očividně prostě dělám něco hrozně špatně, protože s kamarádkou bydlíme pár domů od sebe, půda a podmínky vcelku stejné, slunce atd. také. A tak jsem vzala na pomoc internet a začala zkoumat, proč někomu fíkovníky neplodí.

Hlavní důvody, proč fíkovníky nemají plody:

1. Správná odrůda fíkovníku - v České republice je potřeba pěstovat tzv. partenokarpické odrůdy fíkovníků (adriatický typ), které plodí, i když nejsou opylovány. Naštěstí hlavní prodejci v České republice nabízejí právě ty správné odrůdy. Pokud si tedy nevezete nějaký vlastní řízek fíkovníku ze zahraničí, měli byste v dnešní době mít "tu správnou odrůdu".
2. Správný věk keře - fíkovník začne plodit až v určitém věku, kdy je dostatečně vyzrálé dřevo. Některým to bude trvat až šest let. 
3. Dobře nařízkovaná sazenice - pokud koupíte kvalitní sazenici, která je z řízku silnější větve, je větší šance, že bude díky vyzrálejšímu dřevu plodit už druhým rokem. Taková byla ta kamarádčina sazenice, od firmy Exotická zahrada (https://www.exotickazahrada.cz/fikovniky/), odrůda Pálava. Dá se tím asi "obejít" to pravidlo věku. Když už máte řízek z dostatečně tlusté vyzrálé větvičky, tak bude plodit dříve.
4. Příliš mnoho dusíku - pokud jste fíkovníky zasadili do půdy bohaté na dusík a nebo je hnojíte dusíkem, tak jim to neprospívá. Přemíra dusíku způsobí, že rostlina vyžene dlouhé větve, které jsou ale náchylnější na zmrznutí (protože dřevo dostatečně nevyzraje). Tím, že se rostlina soustředí na růst, nesoustředí se na plody. Přemíra dusíku může být jedním z důvodů, proč fíkovníky neplodí.
5. Příliš málo a nebo mnoho vody - tohle je nejnáročnější podmínka. Dobře odhadnout zálivku fíkovníku je totiž umění. Ve své domovině jde o rostlinu vhodnou do suchých oblastí. Pokud ji však u nás zasadíte do suchého jižního svahu a nebo pod přesah střechy a fíkovník má v suchém roce opravdu málo zálivky, nemusí vůbec plodit. Příliš mnoho vody a příliš časté zalévání na místě, kde se navíc drží víc vody (spodní voda, nejnižší místo v zahradě apod.), ale taky může způsobit problémy. Rostlina se potom opět soustředí na růst a kašle na plody. Jednoduchým doporučením v naší zemi je pilně fíkovníky zalévat od půlky března, v dubnu a květnu, kdy u nás v poslední době kvůli klimatické krizi bývá dost sucho. To by mohlo výrazně pomoci, aby fíkovníky začaly zavčas plodit. Taky pozor na sousedství jiných stromů a keřů. Pokud je blízko fíkovníku například žíznivá vrba, ale taky třeba už vzrostlá borovice, dejte si pozor a fíkovníky pečlivě zalévejte, jinak budete opět bez úrody.
6. Nedostatek draslíku - obecně se fíkovníky nehnojí, nebývá to potřeba. Pokud ale stále neplodí, lze podle diskuzí uvažovat o přihnojení keře draslíkem. Ten pomůže dozrávání dřeva a měl by působit dobře i na to, aby strom plodil. Protože se ale dává až v září, tak je to spíš na efekt na další rok. 
7. Zakrácení větviček v červnu - tohle by podle diskuzí mělo vést keř k tomu, aby se nevysílil tolik vyhnáním větví, ale soustředil se tvorbu plodů. No, těžko říct, jestli to může mít nějaký efekt.

Tak, to by bylo. Správnou odrůdu mám, věk keře už celkem taky, i tu nařízkovanou sazenici, jako má kamarádka, mám. Dusík jsem nedoplňovala. Takže to u nás vypadalo na problém s vodou. Jaro bylo hodně suché, fíkovníky mám na suchých místech, v kamenitém svahu, na plném slunci, nad zídkou, mladé nové keře jsou blízko vzrostlejších borovic, které jim vezmou maximum vláhy. A hádejte, co dělala moje kamarádka se svými sazenicemi? Pravidelně je zalévala. Dopřávala jim vodu. A tak jsem začala naše fíkovníky pořádně zalévat taky. Vzhledem k tomu, že jsou fíkovníky u terasy, nosili jsme jim i každou vodu z umývání salátů apod. 

V červenci jsme odjeli na dovolenou a hádejte, co jsme po příjezdu někdy v půlce července na keřích objevili...

V půlce července se na keřích objevily maličké fíky v místě, kde jsou na větvích usazené listy.

Byly tam! Maličké fíky! A nejen na čtyřletých keřích, ty maličké fíky se objevily taky na malých dvouletých sazenicích... Takže u nás vážně stačilo v suchém jaru ty fíkovníky pořádně zalít a nespoléhat se jen na déšť. Tím, že jsme začali až v květnu, objevily se fíky až v půlce července a nejspíš pořádně nedozrají. Takže plán na další rok je jasný. Pořádně fíkovníky zalévat už od března, kdy u nás poslední roky bývá suché jaro. A teď v září je pro jistotu ještě můžu přihnojit draslíkem, aby dřevo lépe vyzrálo a úroda byla příští rok větší.

Takto veliké jsou naše fíky v půlce září. Ještě nejsou zralé... příští rok musíme začít fíkovníky zalévat dříve.

Fíky se objevily i na loňských mladých sazenicích... poté, co jsme je začali pořádně zalévat.

Zajímavé zdroje:

Diskuze na Kiwi Fóru: http://www.kiwiforum.cz/forum/viewtopic.php?p=65479&sid=f672b2266f364f2010730e6af1cdbecb

Přehledný článek o pěstování fíkovníků: http://www.plnazahrada.cz/karta-fikovnik.php

Když motivace shoří jak papír

Nepíšu. To jste si samozřejmě všimli. Ale nevysvětlila jsem proč, a tak tu teď sepisují pár řádků, protože, mí čtenáři, si zasloužíte vysvětlení. 

Ne, že bych neměla o čem psát. Rozhodně je toho hodně, o jezírku, o tom, co se děje s jahodami ve svahu a jak už nemám louku... nebo jak jsem hloupě přišla o fíkovníky za dva tisíce. Ne, že bych to bylo tím, že mám dvě děti a při mé práci mi dávají zabrat. Čas bych si našla. Jenže se mi stalo něco jiného. Přišlo to tak nějak zlehka. Po covidových vlnách, kdy jsem byla neustále k dispozici v práci učitelům pro to, aby mohli v distanční výuce fungovat, jsem si dala dovolenou. Dloouhou dovolenou, víc jak měsíc někdy v červenci 2021. Po těch náročných měsících pendlování mezi prací a dětmi a momentech, kdy jsem pořád měla v hlavě, co je ještě potřeba udělat za návody a postupy a jak pomoct učitelům, aby oni mohli dělat svoji práci i v těch limitujících podmínkách, jsem dovolenou už potřebovala jako sůl. 

Nedošlo mi, že tohle bývá taková rozbuška. Organismus se konečně začne regenerovat. Už mne nepoháněl adrenalin. No, nevím, jak se to správně popisuje, ale prostě jsem tak nějak vyhořela. Říká se tomu tak, nebo ne? V té chvíli mi to nedocházelo. Ten pojem jsem tak nějak znala, věděla, že to existuje, ale ani mě nenapadlo, že mne to může taky potkat. Nebyla jsem najednou schopná pořádně kreativně myslet. Psát jakékoliv texty bylo náročné, doslova to bolelo. Z představy, že mám napsat článek na blog, se mi dělaly mžitky před očima a bylo mi špatně. Co dřív byl odpočinek, teď bylo prokletí. Ani texty do každoroční fotoknihy pro děti jsem nesepsala, hodiny jsem jen zírala do počítače a nic. Sepsal to manžel.

Nezvládla jsem sebrat se a jít dofotit fotky zahrady. Natož vložit pár fotek na Instagram. Fotil manžel. Neodplevelila jsem záhony. Neudělala jsem na zahradě vlastně skoro nic. Nevyčistila jsem listy z jezírka, nepokosila louku, nezasela, neostříhala živý plot, ani stromy, keře. Zvládla jsem jen řešit svůj malý úvazek v práci, naštěstí už se učilo po staru v posluchárnách a já zrovinka řešila úkoly, které nevyžadovaly kreativitu a tak. To mě zachránilo. Dělala jsem monotónní práci. Když přišly má vysněná obrovská objednávka cibulovin (ehm, za sedm tisíc... prostě hooodně cibulek), musela jsem sebrat všechnu energii, co jsem měla, abych to šla v průběhu mnoha a mnoha dní zasázet. Poslední cibulky jsem sázela před Silvestrem. Ano, před Silvestrem. Tak špatné to se mnou bylo. Abych sebrala nějaké poslední zbytky energie a fungovala v rodině (ehm, manžel celý podzim a zimu uklízel, vařil, dělal snídaně, svačiny, prostě všechno, absolutně všechno!), tak jsem jedla sladké a čokolády a pečivo proti svým zásadám. Ano, já, zastánkyně low carb, co brojí proti cukru! Ach ano, samozřejmě jsem hrozně moc přibrala. BMI kalkulačky mi hlásily kategorii "střední nadváha". 

Do toho všeho synek začal špatně spát a já celý podzim chodila spát v lepším případě po půlnoci, v horším ve čtyři, dítě se budilo, dospávali jsme to přes den. Ležela jsem bez energie v knihách, když to šlo. Četla jsem nenáročné věci, 250 knih jsem přelouskala. Číst - to šlo, tím jsem "zabíjela" čas, hlavně v noci, když malý nespal.

Zlomilo se to až teď na jaře. Začala jsem lépe jíst, párkrát i vařit, hubnu (sláva synovu XboXu a hře Just Dance s Kinectem... kdo ví, ten ví). Opět fotím. A hlavně, mí milí čtenáři, hlavně jsem zase začala něco kutit na zahradě. Nové jahodové záhony. Rozesazuji fialky, chystám místo pro fíkovníky, odpleveluju, chystám záhony, opět pěstuji zeleninu, čistím jezírko. Konečně se zase probírám z té divné hibernace. Syn už spí líp a já konečně taky spím. Chodím do přírody.

Neslibuji vám, že budu pravidelně psát. Přece jenom je to ještě pořád je náročnější, než dřív. Hlídám si, abych se nepřetěžovala a pořád je najednou obtížné řešit kreativní úkoly. Chci tenhle blog mít jako takový svůj zápisníček a sem tam přihodit nějaké články. Nárazově pár a pak dlouho nic. Když to bude číst i někdo další, než jen já, bude to milé. A když ne, tak ne.

Mějte se hezky a ať nevyhoříte!