Jak vylouskat lískové ořechy z turecké lísky?

Je to už dvanáct let, co jsme si na zahradě vysadili tureckou lísku (viz Historka o naší turecké lísce). Tahle kráska, pro kterou je domovina někde v jihovýchodní Evropě, je totiž nenáročným stromem, který by měl lépe zvládat zhoršující se klimatické podmínky. Aneb prostě roste v písku i jílu a snese velmi dobře i déletrvající sucho. To je vlastně zásadní rozdíl oproti naší klasické keřové lísce, která si libuje v místech s dostatkem vláhy a na krajích potoků a klidně i v zaplavovaných místech (bravurní článek o lískách od pana Kvapila je tady: https://www.potravinovezahrady.cz/liska-jeji-pestovani-a-funkce-v-permakulturnim-designu/). Jo a taky lépe snáší zimní studené větry než naše lísky. 

Ořechy z turecké lísky jsou menší a užší a s tvrdší skořápkou, louskají se mnohem složitěji než lískové oříšky z keřových lísek.

Pár let jí trvalo, než vůbec začala plodit, a tento rok jsme se konečně nad dvěma mísami plnými oříšků z turecké lísky dostali k jednomu zásadnímu problému, který nás doposud nenapadl. Jak máme, panečku, to množství vylouskat a čím? Ne, nesmějte se, on to vážně je zásadní problém. Jasně že jsme popadli klasický louskáček na lískové ořechy a louskali a louskali a louskali. Jenže slupka je tvrdá, opravdu mnohem tvrdší než u klasických lískových ořechů a oříšky jsou menší (jo... výtěžnost je menší... prostě se víc nadřete a oříšků máte méně, než kdybyste pěstovali naši keřovou lísku), takže ty potvůrky vystřelují bůhví kam a akorát si člověk skřípne kůži na prstech. A skořápky byly po celé kuchyni. S klasickým louskáčkem to prostě člověka celkem rychle přestane bavit.

Koupili jsme si drahý speciální uzavřený louskáček, ale ani ten není spásný.

Takže jsme zainvestovali do takového toho uzavřeného speciálního drahého louskáčku na ořechy, který nás přišel na celou tisícovku. Musím uznat, že je to šikovná věcička. Třeba ty klasické lískové ořechy z keřových lísek s ním jdou louskat jedna báseň a člověk si neskřípne ruce a skořápky nelítají po celé kuchyni. Jenže s oříšky z turecké lísky byl zase jiný problém. Tady tyto sofistikované louskáčky totiž neberou oříšky pod myslím 10-14 mm průměru. Prakticky to znamená, že to nevezme tak polovinu oříšků z té naší mísy, prostě ty oříšky jsou zúžené a někdy zploštělé, jak rostou v těch chlupatých složitých "hnízdech".

Takže holt náš postup zpracování úrody je následující. Co jde, to nacpeme do toho drahého louskáčku na ořechy a zkusíme vylouskat. Oříšky, které jsou moc úzké a nevezme je to, si dáváme bokem a louskáme je klasicky takovým tím úplně obyčejným louskáčkem. Jen je potřeba je do něj pečlivě umístit "naštorc". Prostě jak vidíte na fotce. Teprve tehdy se ty malé úzké dobře rozlousknou (s trochou opatrnosti, abyste si neskřípli kůži).

Když dáte oříšek mezi klasický louskáček správným způsobem, tak nakonec jde rozlousknout.

Na zahradě máme jak stromy tureckých lísek, tak i ty naše keřové šlechtěné lísky. Ono je roztomilé nazývat ty "keřové" keřovými, neboť aktuálně už jsou skoro stejně vysoké jako ta turecká líska a velmi rychle jsou z nich krásné vícekmenné stromy do zahrad. Jen je ale jasně vidět, že opravdu nutně k úrodě potřebují tu vodu. Jak je nějaký rok přes léto hodně sucho a nemám vody nazbyt, abychom lísky často prolévali vodou, tak je úroda v podstatě minimální. Zato turecká líska zatím plodí vždycky, i v suchu. A víte, jak to je: malé oříšky, které se pracně louskají, jsou pořád lepší než žádné oříšky.

Pokud jste si taky zasadili do zahrady tureckou lísku, snad se Vám tip na louskání jejích oříšků bude hodit.

Nejkrásnější listopadka? Pro mne je to Rosa-Lila.

Jestli něco umí dokonale prozářit sychravý a mlhavý měsíc listopad, tak jsou to půvabné květiny se jménem "listopadky". Z domu jsem byla zvyklá na to, že babička a později i mamka pěstovaly spousty listopadek v nádobách a na Dušičky je vozily na ozdobení hrobů. V té době mne taky vůbec nenapadlo, že by se daly listopadky pěstovat pěkně přímo v zahradě. Jenže pak jsem objevila listopadku indickou (Dendranthema indicum) a doslova si ji zamilovala.

Tahle listopadka mi v listopadu dokáže parádně prozářit zahradu a vykouzlit úsměv na tváři.

Koupila jsem si před nějakou dobou náhodně tři odrůdy, růžovou oranžovou Herbstbrokat, růžovou "kopretinovou" Clara Curtis, a krásně růžovou Rosa-Lila s výrazným žlutým středem. A časem jsem zjistila, že Clara Curtis vlastně ani není pořádně "listopadka", protože kvete zásadně v říjnu v době květu hvězdnic a vypadá hodně "kopretinově" a celkem brzy odkvétá a je rychle "ošklivá". Navíc se mi ze záhonu postupně vytrácí, polehává, vymrzá a celkem špatně roste. Herbstbrokat je hezky bronzová, oranžová, prostě veselá a roste bujně a zdravě. Jenže... jenže na podzim, když padá listí, je v zahradě leccos bronzové, oranžové a žluté, takže její krása docela dost zapadne. 

Na celé čáře to tedy vyhrála Rosa-Lila, která je růžová s výrazným žlutým středem. Tahle květina mi dokáže prozářit podzimní den a je hezky vidět. Nezapadne ve změti hnědožlutooranžových barev keřů a spadaného listí.

Náš koutek s listopadkami: vlevo dole poléhavá a vesměs odkvetlá Clara Curtis, vedle ní oranžová Herbstbrokat, která se ztratí v hnědém a bronzově zabarveném listí. No a vpravo konečně růžová Rosa-lila.

Listopadka Rosa-lila mě okouzlila natolik, že si jich chci do zahrady rozhodně pořídit víc. Jenže už asi třetím rokem je nestíhám nikde koupit, všude jsou vyprodané. Ještěže jsem si na konci srpna na tenhle fakt postěžovala na Instagramu. Paní, která tam vystupuje pod přezdívkou mar.tecka (https://www.instagram.com/mar.tecka/) mi poradila, že se listopadky parádně snadno řízkují. Vůbec mi to nedošlo a nenapadlo mě to. Když už jednu pěknou mám, snadno si můžu vypěstovat kupu dalších a ještě podarovat i kamarádky! Běžně se listopadky (chryzantémy) řízkují někdy v dubnu. Prostě ustřihnete pár vrcholových výhonků z mladých větviček a zapíchnete je do pořádně navhlčeného výsevního substrátu do nějakého květináčku. Celý květináček překryjete sáčkem, aby tam řízky měly vlhko a pravidelně je zaléváte. Po cca dvou týdnech lze sáček sundat a stále je důležité řízky listopadek pravidelně zalévat a nejlépe je mít na světle.

Já tuhle parádní věc samozřejmě nezjistila v dubnu, ale až 26. srpna a věřte nebo ne, stejně jsem rychle vyběhla k mé listopadce a ustřihla řízky a vyrobila malé skleníčky a pravidelně je zalévala. Mám doma malou zářivku pro předpěstovávání sazeniček, takže tyhle řízky pěkně putovaly na celý den pod žárovku, aby měly i dost světla. Koncem října byly natolik silné, že jsem je přesadila do zahrady, kořeny měly nádherné. Nikdy by mě nenapadlo, jak snadno se listopadky řízkují. Teď jen, jestli přežijí i zimu, když jsem je řízkovala takhle pozdě - no uvidíme. Zahrnula jsem jim kořeny listím, aby se k nim mráz tolik nedostal. Kdyby se mi s nimi nezadařilo, tak si v dubnu udělám nové řízky.

Moje první řízkované listopadky.

Takže se hezky rozhlédněte po zahradách svých kamarádek a známých a u listopadek, které se vám líbí, je na jaře poproste o pár řízků.

Obecně pěstování mrazuvzdorných indických listopadek platí potom jen pár základních pravidel. Nesmí jim hnít kořeny, tedy pozor na jílovité půdy. Vodu ale potřebují, hlavně v létě a suchém babím létě potřebují listopadky zalévat, aby potom v listopadu hezky kvetly. Vyhovuje jim místo chráněné před větrem, vlhká propustná půda, kterou vylepšíte kompostem a slunce nebo polostín.

Tyhle 80 cm vysoké květiny by měly zvládnout až  -24 °C a každé jaro hezky znovu vyrůst ze země. Nic nezkazíte, když k nim po odkvětu nasypete i nějaké listí jako zimní peřinu. 

 Sepsala jsem tady pro Vás rozdělení odrůd indických listopadek podle barev:

• Růžové: Rosa-lila, Rosensilber, Gompie Rose, Clara Curtis (jako kopretina, plodí v říjnu a ne v listopadu), Anastasia (drobnokvětá), Mrs. Jessie Cooper, L'Innocence, Julia (kopretinová), Orchid Helen, 
• Bílé: Schneewitchen (vypadá jako kopretina), Gompie White, Stella, 
• Červené: Smoked  , Red Velvet, Gompie Red, Brennpunkt, Fellbacher Wein, Littleton Red, 
• Bronzové: Gompie Bronze, Herbstbrokat (drobnokvětá), Mary Stroker, 
• Oranžové: Gompie Yellow, BellaGold (žluté okraje a oranžové ke středu, výrazná), Kleiner Bernstein, Littleton Bronze, Mandarine, 
• Žluté: Goldmarianne, Beinchen (drobnokvětá), Citronella, Littleton Yellow, 
• Fuchsiové: Gompie Purple, Payton Dale Purple, Oury
• Vínové: Smokey Purple, Ceddie Mason, 

Listí v jezírku a jak na ně

Majitelé malých jezírek sloužících pro oživení zahrady se obvykle dozvědí na internetu dvě rozporuplné věci:

1. Malá jezírka potřebují mít v okolí nějaký ten strom, který je přistíní, aby se nepřehřívala.
2. Je potřeba zajistit, aby do jezírka nepadalo žádné listí, aby se nekazila voda hnilobnými plyny, takže ho firmy často navrhují tak, aby u něj žádný strom nejlépe nebyl.

Takže u jezírka by nejlépe stromy být měly, ale musíte pro čistotu jezírka zajistit, aby do něj nespadlo žádné listí. No, samozřejmě, že u našeho malého jezírka jsou stromy, dokonce se nad ním naklání a jsou to krásné listnáče. Už se rozrostly natolik, že v létě část jezírka přistíní a má to pozitivní vliv na kvalitu vody. Jen mne to každý rok nutí zajistit, aby do jezírka nespadl nejlépe ani lísteček.

Listí v jezírku přináší problémy.

Samozřejmě, že jsem si jeden rok zkusila nechat zapadat jezírko listím. Byl to rok, kdy mi nebylo nejlíp a prostě jsem neměla sílu nic na zahradě řešit. Všechno spadané listí jsem na jaře potom vybrala, vysála a nechala zvednout k hladině perkarbonátem sodným (to je to stejné, co je v přípravku Attack pond, akorát to kupuji levněji). Bohužel, škody už ale napáchané byly. Rozkládající se masa listí v jezírku vytváří hnilobné plyny. Tyhle plyny, především amoniak, dokáží zabít ryby - to by mi nevadilo, v jezírku žádné ryby nemám. Jenže to vypadá, že tyhle hnilobné plyny vadí i rostlinám a malým živočichům v jezírku. Obvykle hnilobné plyny unikají normálně hladinou, jenže když zamrzne kompletně celá hladina jezírka, nemají kudy odcházet a kumulují se. Je to možná jeden z důvodů, proč mi odešly lakušníky a žebratky a marsilka čtyřlistá.

Od té doby zakrývám někdy v půlce října celé jezírko. Dělám to v době, kdy už mám ostříhané všechny vodní rostliny na úroveň hladiny jezírka (stříhám je z vody v rybářských prsačkách). Nejdřív jsem si koupila takové ty plastové sítě určené k ochraně jezírka pře listím. S nimi to byla katastrofa. Hrozně špatně se s nimi manipulovalo, neustále se o něco zachytávaly a při skladování zabíraly hrozně moc místa. Oka těchto sítí byla moc velká, takže úzké listí vrby, kterou blízko našeho jezírka zasadil soused (a mimochodem vypadá tam parádně a je moc hezká) těmi oky neustále propadávalo. Další rok jsem zkusila nad jezírko dát sítě proti ptactvu, které mají menší oka. Listí vrby se zachytilo, jenže v podobné plastové zelené síti se mi jinde zamotala jednou ještěrka a umřela, takže jsem nechtěla riskovat životy jiných živočichů a těchto plastových neforemných sítí jsem se zbavila.

Zkusila jsem použít sítě proti ptactvu a byla to katastrofa, tohle nedoporučuji.

Nakonec jsem na jezírko použila záclony. Už jsem se nad nimi tady na blogu rozplývala radostí v příspěvku Protiptačí záclony v zahradě. Potěšilo mne, že je můžu použít i na jezírko. Jsou totiž skladné, můžu je vyprat v pračce a jsou levné. Jednotlivé kusy k sobě spojuji za pomoci kolíčků na prádlo. Na krajích jezírka je zatížím kamenem nebo dřevem.

Na zakrytí jezírka používám záclony z Ikey.

Články, které popisují zakrývání jezírek proti listí, vždycky zdůrazňují, že síť nemá být prověšená, aby se listí nedotýkalo hladiny a ve vodě nerozkládalo. Hm, tak tohle u záclon obvykle nejde, navíc mám listí z turecké lísky a je ho hodně a je těžké. Prostě u nás to listí nějakou dobu ve vodě leží. Obvykle jednou za čas jdu se síťkou a část listí z jezírka vylovím. Díky těm záclonám se to dělá dobře, bez nich by už dávno bylo na dně jezírka. Mokré listí ze stromů používám jako mulč k malinám či jahodníkům nebo na trvalkové záhony.

Takhle obvykle vypadá naše jezírko v listopadu, je v něm listí, které čeká, než ho vyzvednu.

Jakmile opadá téměř všechno listí z vrby i naší turecké lísky, které jsou u jezírka, opatrně záclony stáhnu na kraj i se zbývajícím zachyceným listím. Obvykle se k této činnosti dostanu až v prosinci, jeden rok jsem měla už v listopadu hladinu jezírka zamrzlou i se záclonami a listím.

Po odstranění záclon s listím dávám do jezírka v prosinci ještě několik rákosových tyček, aby v případě zamrznutí jezírka zůstalo místo, kudy mohou hnilobné plyny z jezírka unikat. Obvykle se radí dávat do jezírka balík slámy, který zajistí to stejné. Jenže bio slámu aby dneska člověk pohledal, nemám ponětí, kde se taková věc dá sehnat. A tu obyčejnou postříkanou Roundupem a pesticidy do jezírka rozhodně dávat nechci. Někdo dává do jezírka zatížené polystyrenové desky (speciální polystyrenové plováky proti zamrzání jezírka jdou i koupit) a nebo petlahve z půlky napuštěné vodou.

Pěstování dvakrát plodících (remontantních) malin

To, že budeme pěstovat spousty malin bylo rozhodnuto prakticky hned s koupí pozemku. S manželem totiž maliny zbožňujeme a snědli bychom jich kila a kila. Takže v roce 2012 jsem se začala koukat po tom, jakže se vlastně takové maliny pěstují (článek Maliny a ostružiny v plné kráse) a popravdě jsem z toho byla paf. Jednoleté výhony, dvouleté výhony, remontantní odrůdy, kdy se co stříhá a jak - no prostě šla mi z toho hlava kolem. Nakonec jsem nějaké maliníky zasadila a sklízeli jsme i bez pořádného nastudování. Vždycky za čas jsem vystříhala pruty, které už byly suché a holé, a udělali jsme maliníkům gabiony z kamenů, aby měly závětří a akumulovalo se jim teplo. To, že maliníky nemají rády silný vítr, byla jedna z věcí, která mi hodně utkvěla v paměti.

Maliny považuji za jednu z nejluxusnějších věcí, kterou si člověk na zahradě může vypěstovat.

Deset let se takto dalo s malinami žít, úrodu jsme vždycky nějakou měli. Ale, popravdě, mohlo by těch malin být víc. Některé mi uschly, někdy jsme měli maliny jen maličké. Když jsme zasadili maliníky na místo, kde je sucho, okamžitě je zdecimovali mravenci se svými chovnými mšicemi. A tak jsem se konečně po těch letech ponořila do studia toho, jak se mají ty maliny správně pěstovat. A rovnou vám budu popisovat pěstování dvakrát plodicích (remontantních, stáleplodicích) maliníků. Proč zrovna tyhle? S manželem a dětmi obvykle začátkem července vyrážíme na dvoutýdenní dovolenou a bohužel zrovna v době, kdy dozrává spousta krásných malin. Zajistí nám to sice spoustu velmi ochotných sousedů, kteří milerádi přijdou zahradu zalévat a při tom si dají maliny na chuť, ale my propásneme nejlepší sezonu nejlepšího ovoce na zahradě. Takže jsme zjistili, že je pro nás nutností pěstovat maliny, které budou plodit ještě i v jinou dobu v roce.

Rádi si dopřáváme maliny i na podzim.

Všechny články a texty o pěstování malin se shodnou na jednom - tyhle rostliny prostě potřebují humózní vlhkou půdu bohatou na živiny, ve které ale nestojí voda. Když jsem maliny kdysi sázela, tohle jsem hodně podcenila. Prostě jsem je nasadila do naší půdy plné kamenů, i na místa, kde byla jílovitá zhutněná půda, a pak jsem se divila, že se maliníky musely fakt hodně snažit, aby tam přežily. I naše snaha vyrobit maliníkům závětří za pomoci gabionů sice ze začátku plnila svůj účel, ale teď je na zahradě závětří až až, takže gabiony jen zabíraly půdu, kam by jinak maliníky mohly kořenit. Takže letos jsem vzala prostor pro maliníky a z gruntu ho předělala. Čekala mě spousta práce - pořádné zrytí do hloubky, odvoz jílovité půdy a kamenů, zrušení gabionů proti větru - to všechno dalo dost zabrat. Přivezla jsem spoustu kompostu a namíchala pečlivě původní půdu napůl s kompostem. Teprve do takto připravené půdy budu sázet maliníky a ještě jim při zasazení přidám mykorhizní prostředek, aby lépe rostly a čerpaly živiny i vláhu (Symbivit).

Kdo má jílovitou zamokřenou půdu, ve které by maliníky akorát uhnívaly a chytaly houbové choroby, ten jim obvykle musí postavit vyvýšené nebo vysoké záhony, ve kterých už potom dobře rostou.

V roce 2012 jsme malinám složitě dělali závětří z gabionů, ale bohužel jsme jim nepřipravili správně a pořádně půdu...

Druhá podmínka úspěšného pěstování malin je dostatek vody, hlavně v době květu a tvorby plodů (což je dvakrátplodících odrůd tak nějak po celou sezonu). Takže maliny by měly být na místě, kam dosáhne hadice a které můžete pohodlně v sezoně prostě zalévat. Maliníky koření mělce a v půdě, která snadno vyschne, prostě potřebují vodu častěji. A aby se ta voda hned neodpařila a maliny z ní mohly čerpat, doporučuju plochu kolem maliníků zamulčovat. Já k nim dávám jehličí z vánočních stromků a kůru (na malé kousky) a piliny po řezání dřeva, která zbyde tátovi. Nicméně maliník prý nemá moc rád kyselejší prostředí, takže lepší by byla tráva a nebo štěpka z listnatých dřevin. Mezi maliníky obvykle ještě sázím pár fialek vonných, které pak taky hezky zastíní půdu a přidávám na jaro pár krokusů a ladoňek.

Maliny je potřeba přes léto pravidelně zalévat.

Třetí důležitá podmínka úspěšného pěstování malin je místo na slunci, ale v závětří. To naštěstí většinově máme, maliníky pro nás byly tak důležité, že jsme jim připravili takový "mlsací koutek" v zahradě na místě, které není zastíněné a užívají si většinu dne slunce až do pozdního podzimu. Vítr už se u nás na zahradě taky utišil s tím, jak vzrostly stromy, takže závětří mají taky. S malinami se dá experimentovat i v polostínu, ale musíte počítat s tím, že čím méně mají slunce, tím jsou kyselejší. Ve stínu mají taky menší plody. Obvykle se udává, že musíte najít místo, kde slunce svítí aspoň šest hodin denně.

Velká akce roku 2023 - konečně dopřáváme malinám pořádně prokypřenou a vyhnojenou půdu bez kamenů...

Jak malinám dopřávat živiny v dalších letech?

Snad všude se doporučuje použít slepičince pro hnojení v dalších letech. Přiznám se, že nejsem takový odvážlivec, abych zkoušela posbírat slepičince od slepic od táty a nějak je převážet naším krásným autem... a tak oceňuji, že někdo vymyslel granulované fermentované slepičince balené v plastu, které se dají koupit v hobbymarketech a bezpečně převézt na zahradu, aniž by z nich smrdělo celé auto nebo přišlo k újmě vnitřní vybavení auta. Tyhle slepičince se k malinám dávají na jaře a dodají jim dusík a fosfor. Dusík je důležitý, když maliníky mulčujete trávou (při rozkladu toho mulče se dusík spotřebovává). Dusík se často maliníkům dodává také za pomoci drcené rohoviny (uvolňuje se postupně). A nic samozřejmě nezkazíte, pokud budete maliníkům přisypávat i uleželý kompost.

Výhodné je na jaře dodat i trochu tzv. hořké soli (síran hořečnatý, epsomská sůl). Dodá rostlině hořčík a je prevencí žloutnutí listů (a rostliny, které mají dostatek hořčíku, pak mají v plodech prý i více vitaminu C).

V době kvetení je pro maliníky důležitý draslík, aby nasadily hodně květů. Kdo topí doma v krbu či kamnech dřevem, měl by mít zdroj draslíku snadno k dispozici – dřevěný popel. Pokud draslík kupujete v umělé podobě, tak opravdu veliký pozor na sloučeniny s chlórem, maliníky chlór nesnáší.

Žádné lepší tipy pro hnojení přírodní (permakulturní a bio) cestou jsem neobjevila. Klidně mi dejte vědět, pokud řešíte hnojení ještě nějak jinak.

Jak stříhat dvakrát plodicí (stáleplodicí, remontantní) maliníky?

Jo, tak o střihu malin se kolikrát vedou až vědecké debaty. Jako laikovi mi to všechno přišlo vždycky hrozně moc složité. Někdo stáleplodící maliny seřezává najednou a pořádně, aby mu víc plodily, někdo postupně, aby si víc prodloužil sezonu. Já vám prostě jen napíšu, co s nimi dělám já. V červenci se obvykle dočkám na starších výhonech (takové hodně hnědé a dřevnaté, rozvětvují se) dobré úrody. Jakmile z nich otrháme my (nebo sousedé v době naší dovolené) poslední maliny a už nekvetou, tak jdu a v létě právě tyhle suché dřevnaté výhony prostě vystříhám a dám do hnědé popelnice na bioodpad, protože už z nich nic nebude. Dělám to opatrně, abych nepoškodila nové, hezky zelené, svěží nerozvetvěné výhony. Na těch se totiž už brzy objeví květy a konce srpna právě i další chutné maliny. Ty obvykle kvetou a plodí až někdy do listopadu. Tyhle výhony pěkně na záhoně nechávám. Obvykle by jich mělo být na jednu rostlinu 6-8. Pokud by někde bylo výhonů hrozně moc, je potřeba je ostříhat a nechat z té rostliny trčet prostě jen tak těch 6 nejlepších výhonů. Tyto výhony přežijí zimu a ty vršky, na kterých byly na podzim maliny, možná trochu seschnout a zčernají. To je v pohodě, někdy ty seschlejší vršky prostě třeba 10-20 cm zastřihnu, ale není to ani potřeba. Právě tyhle výhony se na jaře pěkně zazelenají, rozvětví, pokvetou a v červenci na nich opět sbíráme maliny. A takhle pěkně dokolečka. Tenhle postup mi funguje velmi pěkně a úrodu mám pěkně rozvrstvenou přes sezonu. 

Pozor, jakmile se vám hlavní maliník začne moc rozšiřovat do boku, tak ztrácí na kvalitě. Tyhle boční "rozšiřující" výhony mají obvykle velké množství tenkých výhonů a úrodu mizernou. Já je odstraňuji a hlídám si ty moje "hlavní" původní rostliny. 

Dvakrát plodící (remontantní) maliníky se s plozením zastaví v podstatě až v momentě, jakmile napadne sníh...

Odrůdy stáleplodících (remontantních) malin

Červené:

• Heritage – velmi úrodná odrůda, má silné vzpřímené výhony, ale trnité. Odrůda je hodně odolná proti bejlomorce maliníkové a proti houbovým chorobám.
• Polka – velmi oblíbená odrůda, nejčastěji kupovaná. Má vysokou plodnost, velké plody, hodí se do všech oblastí pěstování, a má být super i po rozmražení, plody mají maličké pecičky. Je téměř bez trnů, proto je velmi oblíbená. Odolná proti plísním.
• Enrosadira – velmi sladké a poměrně veliké maliny, které se dají dobře skladovat a vydrží až 10 dní. Odrůda je poměrně odolná a má velmi dlouhé obloukovité výhony.
• Delniwa – veliké plody, větší než má odrůda Polka. Měly by dobře vydržet přepravu, být hodně trvanlivé a měly by chutnat velmi dobře i na podzim, když je méně slunce a chladno. Má být velmi odolná plísni.
• Autumn Bliss – první odrůda je už od konce června, druhá začíná v srpnu. Plody mají být hezky sladké, ale prý rychle přezrávají a plesniví. Výhony je potřeba vyvazovat, jsou delší. Hodně se rozrůstá do prostoru.
• Himbo Top – velmi velké plody, chuťově lahodné, odrůda je taky poměrně oblíbená, mají se prý nejvíce podobat chutí lesním malinám. Potřebuje prý silnou oporu a dobře vyvazovat.
• Polana – velké a hodně chutné plody a měla by být celkem schopně odolná mrazu, hodí se do mrazových kotlin a na okrajová místa, kde jsou jiné maliníky náchylné na vymrzání.
• Laszka – plody chutnají velmi dobře a jsou fakt obrovské, až 5 cm. Odrůda dobře plodí, první odrůda zraje už v červnu a tenhle maliník je navíc dobře mrazuvzdorný.
• Sugana – velké voňavé plody, které mají připomínat chutí lesní maliny, mají mít dlouhou výdrž a dobrou skladovatelnost. Odrůda má mít nižší vzrůst a hezky vzpřímené výhony.
• Zewa III – voňavé plody s výrazným malinovým aroma, odrůda je kvůli té chuti oblíbená a často doporučovaná (spíš Zewa II), měla by být celkem pěkně odolná suchu a nevymrzat.
• Sweet Sunshine – velmi sladké maliny, nízký vzrůst (jen 60 cm), vhodná do nádob na balkony.
• Two Timer Sugana – nižší, vhodný do nádob. Plody jsou hodně světlé. Téměř neodnožuje.
• Poemat, Clarita, Ada – mám o nich málo informací, jsou trnité.
• Solu Rot – téměř beztrnná odrůda, maliník je vhodný do nádob na terasy. Akorát plody mají být celkem dost nakyslé.
• Katewonder - maličká do nádob, má být beztrnná, ale má spíš nevýraznou chuť. Na diskuzích od ní odrazují, horší maliny prý někteří diskutující nejedli.
• Polesie – nižší odrůda, skoro neodnožuje, velmi odolná na houbové choroby kořenů, ale bohužel často plody postihuje hniloba nebo odumírání.
• Medea – nevyžaduje oporu, je odolná chorobám, ale celkem silně odnožuje.

Žluté:

• Valentina – velmi odolná žlutá odrůda maliníku. Maliny jsou menší, krásně zlaté, měly by být opravdu hodně sladké, někomu ale brzy plesniví. Odrůda má vzpřímené až dvoumetrové výhony, roste opravdu hodně bujně. 
• Malling Happy  – beztrnná, velmi aromatická (což nevím, co znamená). Odolná škůdcům a chorobám.
• Sugana Gelb  – sytě žluté plody, ale celkem aromatické plody, jsou pevnější, víc se musí kousat. Má být celkem odolná suchu. Roste hezky vzpřímeně, ale je poměrně agresivní a dost rozpínavá. Je velmi ranná, první úroda už začátkem června, druhá úroda už někdy v půlce července.
• Golden Everest  – pozdní dozrávání první úrody, až prý v srpnu. Plody jsou velké a aromatické, odrůda roste dost bujně. 
• Golden Bliss – netradiční sladká žlutá malina, slabší vzrůst, vhodná pro menší zahrady. Bohužel je náchylnější na houbové choroby.
• Fallgold – žlutá odrůda maliníku, která by měla patřit k těm nejsladším. Má mít méně trnů a je odolná vůči kořenovým chorobám.

Černé:

• Black Jewel (Bristol)  – výrazně černá, netradiční malina, která je odolná chorobám a taky odolná suchu. Nám bohužel nechutná, je příliš zvláštně aromatická a nakyslá. Vyhání velmi dlouhé výhony, někomu až 4 metry dlouhé a jsou docela dost trnité. Někdy má problém zvládat mráz.
• Heban (Black Polka) – krásně tmavě fialová malina, píše se obvykle o netradiční chuti, což ne každému sedne (má být asi lehce nakyslá). Výhony mohou být až dvoumetrové. První sklizeň je už koncem června.
• Glen Coe  – opravdu hladká, krásně beztrnná odrůda s opravdu bujným růstem (velice dlouhé výhony, nutné vyvazování). První odrůda dozrává už koncem června. tak jako ostatní černé odrůdy, i tato má mít zvláštní aromatickou chuť, prostě chutná jinak, než ty červené. Barva je unikátní, nádherně červenofialová kresba, koukněte někde na fotky. Má být plně mrazuvzdorná, odolná chorobám.
• Malling Passion – tmavě fialové maliny s nějakou "kořeněnou" chutí, tedy nezvyklé. Někdo chuť přirovnává k tropickému ovoci. Těžko říct, jak bude veliká, někde píšou, že je odrůda malého vzrůstu, vhodná do nádob, a jinde, že mají výhony dva metry a roste bujně. 
• Autumn Passion – červenofialové tmavé plody, aromatické, prý jde o kouřovo pryskyřitou chuť, tak nevím. Odrůda by měla by být beztrnná. 

Pokud máte nějaké svoje dobré tipy k pěstování dvakrát plodících malin, budu ráda, když mi napíšete do komentáře. Hlavně o tom, čím maliníky přihnojujete.

Remontantní, tedy stáleplodící nebo dvakrátplodící odrůdy dělají z malin spíše typické podzimní ovoce a je to jedna z dobrot, která na zahradě dozrává i v říjnu.

Dva milé objevy zahrad na Instagramu

Konečně jsem měla trochu víc času a doplnila i pár fotografií ze zahrady na Instagram. A objevila jsem tam dvě milé dámy, které píší právě o té jejich zahradě. Vám už nejspíš budou známé, ale já tady měla víc než rok a půl kompletní výpadek a nesledovala o zahradách vůbec nic. O to s větším nadšením jsem se začetla a zakoukala do obou příběhů.

Z města na vesnici – Instagram a blog

https://www.instagram.com/zmesta_navesnici/

První instagramový účet, který mne okouzlil, se jmenuje  zmesta_navesnici a píše ho paní Renata Prokešová. Když si odrolujete na samý začátek, zjistíte, že si s manželem koupili nádherný 160 let starý dům na vesničce na jižní Moravě. K domku byla velká zarostlá zahrada a tak ji víkend za víkendem začali uvádět do lepšího stavu. 

Paní Renata prostě krásně píše. Z jejích řádků jsem věděla o všech těch emocích, které s novou zahradou přicházejí. Jak nadšení nad každým objevem, nové poznávání pěstování zeleniny a květiny, tak i pokora nad starými stromy, které ještě mohou plodit. Od čtení jsem se nemohla odtrhnout a celý její Instagram i blog prošla za pár večerů. Je neskutečné, s jakou vervou se pustila do tvorby vyvýšených záhonů z toho, co na zahradě a v domě měla, a kolik má energie, že ještě při všem tom víkendovém obstarávání zahrady na chalupě zvládala vařit a zavařovat a úrodu zpracovávat. Moc ráda si čtu její příspěvky. Tím, že máme doma nový dům a nově založenou zahradu "na zelené louce" a ještě k tomu spíš moderně směrovanou, tak je čtení o renovaci staré chalupy a zachraňování sklípku a starých cihel takovým milým pohlazením na duši. Je to prostě jiný příběh, než máme my. Rozhodně jej doporučuji všem, kteří bydlí ve městě a teprve zvažují nákup staršího domu se zahradou někde na vesnici.

Adusha Dub – Instagram

https://www.instagram.com/adusha.dub/

Druhý instagramový účet, do kterého jsem se zakoukala, vede paní Adusha Dub z Bratislavy. Její zahrada je diametrálně jiná, než ta výše. Zahradu má totiž přímo v Bratislavě. Kousek od paneláků má na malém prostoru moderní městskou zahrádku se spoustou květin, s moderními kamennými prvky. V jejích krásných fotografiích čerpám inspiraci na trvalky a cibuloviny a líbil se mi pokus s pěstováním artyčoku, taky mne okouzlily občasné příspěvky o kdoulích, moruších a podobných netradičních plodinách a hlavně krásné fotografie různě barevných odrůd zeleniny.

Obě milé autorky, díky, že tak hezky fotíte a píšete, těším se na každý nový příspěvek!

Ať žijí důmyslné jámy na kanadské borůvky, aneb naše nová borůvkoviště

Naši kluci mají prostě ze zahradního ovoce nejvíc rádi jahody a borůvky. Ostatní ovoce musím zapracovat do dezertů, muffinů nebo manžel do smoothie a lassí, které často dělá.  A tak jsem přemýšlela, kam by ještě tak šlo pár těch kanadských borůvek na zahradě dát...

Borůvky u kluků prostě vedou...

Ne, nemáme nafukovací zahradu. Pořád zahradničím na pozemku, který má 750 m2 a část z něj zabírá dům a stání pro auto, takže pro každou novou věc, kterou do zahrady pořídím, musí uvolnit místo něco jiného. Tentokrát to byl převislý modřínek, který uschnul. Když jsme ho vykopávala, našla jsem zaškrcené obtočené kořeny... takže rozhodně pamatujte na všechny poučky o sázení, které upozorňují na rozmotání a rozvolnění kořenů při sázení. Mně se ale zrovna ztráta modřínku hodila, protože holt uvolnil místo pro něco lepšího a hlavně jedlého. A druhé místo pro borůvky jsem našla na kraji záhonu s jahodami, kde už byly jahůdky větší část dne ve stínu a špatně tam plodily. Kanadské borůvky by polostín či stinnější místo měly využít lépe a nějaké ty plody přinést (minimálně mně jiné keře v polostínu celkem pěkně plodí). Však se uvidí.

Naše nové borůvkoviště se čtyřmi zasazenými kanadskými borůvkami

No a ještě jsem našla třetí místo pro borůvky z východní strany domu, ale pssst, o tom asi manželovi řeknu až někdy jindy. Je to totiž on, kdo mi pomáhá odvážet hlínu, vozí a nabírá piliny a kůru od mého táty a tahá pytle s rašelinou. Vykopat řádnou a správnou jámu pro borůvky totiž není jen tak, je to dřina. O svých plánech a postupech na borůvkové jámy jsem už kdysi psala a v příspěvku použila fotografie od mé kamarádky: Důmyslné jámy pro pěstování kanadských borůvek. Od té doby jsme už kopali borůvkové jámy třikrát a ještě pomáhali s jámou na borůvky u jiné kamarádky, ale nějak se to seběhlo vždycky rychle a já zapomněla fotit. Tak tady po nějakých šesti letech splácím dluh a konečně (Konečně!) jsem celý ten náš vychytaný postup taky pěkně nafotila.

Co potřebujeme na malé borůvkoviště pro 4 menší keříky (cca 170 cm x 120 cm x 55 cm)?

• kus/kusy jezírkové folie (my ještě pořád (pořád!) využíváme zbytky, co nám zůstaly ze stavby našeho jezírka, takže hezky zero waste přístup...)
• nějaké menší kameny naspod na "drenáž"
• větve a jehličí z vánočního stromku
• 10-12 pytlů rašeliny (ty 80 litrové)
• 4 pytle pilin (či pilin s drobnými kousky kůry, prostě to, co odpadlo tátovi po řezání dřeva na zimu - díky, tati!)
• hodně vody na prolití

Vykopala jsem díru o rozměrech přibližně ... Borůvkové keře se mají dávat 80 cm od sebe, já je dala krapet blíž k sobě s tím, že se natáhnou trochu víc do prostoru kolem sebe. Prostě víc prostoru jsem na tom místě neměla a navíc mám menší odrůdy.

Do díry přišla jezírková folie, kterou jsme měli, a naspod vždycky dáváme malé drobné kameny, kterých máme na zahradě stále požehnaně. Vytváříme tak borůvkám něco jako "spodní vodu", takový malý rezervoár, kde se může držet voda. Takovou drenážní vrstvu.

Na kameny jsme dali vrstvu z větví z vánočních stromků a pořádně ušlapali.

Abychom zabránili situaci, kdy by borůvky stály dlouho ve vodě a uhnívaly, což by jim rozhodně nesvědčilo, v určitých místech proděravíme tu folii. Je to zhruba v místech nad "kamennou drenáží", takže pořád dole zůstává tak 10 cm rezervoár vody, kam se žíznivé kořeny časem mohou natáhnout. skrz ty díry voda prosakuje do okolí, ale dostatečně pomalu, aby ji rašelina měla čas dost nasáknout.

Potom na větve konečně přijde rašelina. Tzv. erinaceus kompost jsem bohužel nesehnala, takže jsme koupili neekologickou "klasiku".

A rašelinu jsme prokládali pilinami s kůrou, která zbyla tátovi z jarního řezání dřeva. Velké kusy kůry jsme nalámali na drobné.

Vše jsme průběžně prolívali spoustou vody a promíchávali a sešlapávali. 

Jakmile je celá jáma naplněná rašelinou s pilinami a pořádně prolitá vodou, doporučuji ji nechat alespoň dva týdny sednout a ještě prolévat. Celý materiál kvůli větvím naspod ještě klesne a nejspíš budete potřebovat dosypat pytel nebo dva rašeliny nahoru a teprve potom do jámy sázet borůvky. Okraje folie ořízneme a obvykle přes ně pokládáme časem, až se vše usadí, nějaké "mrtvé dřevo", aby je skrylo a aby borůvkoviště vypadalo přirozeněji. Rašelinu potom po dosypání ještě pokryjeme drobnější kůrou a pilinami, co opět získám od mého táty.

Tak, tohle byl náš postup sázení kanadských borůvek. Třeba to někoho dalšího inspiruje, třeba něco děláme zbytečně složitě. Každopádně úrodu borůvek máme každý rok velmi pěknou, takových borůvkových jam máme už za ty roky několik a krásně nám to funguje. 

Teď se musím pustit do kopání díry pro další borůvkoviště, tady, vzadu u živého bukového plotu. Držte mi pěsti, ať to stihnu vykopat ještě letos.

Další jáma na kanadské borůvky bude tam vzadu...

Protiptačí záclony v zahradě

Příspěvek o záclonách v zahradě? Ne, tohle nebude nějaké designové povídání o tom, jak jsem si pověsila záclony na terase na okrasu, kdepak. Chci vám jen popsat naši zkušenost s obranou úrody proti ptákům. 

U nás věšíme záclony i na zahradu... (to hnědé je juta, protože záclon jsme v té době neměli ještě dostatek)

Naše zahrada je takovým malým ostrůvkem mezi spoustou okrasných a nejedlých zahrad a tak, jakmile začne cokoliv plodit, desítky ptáků prostě přilétají k nám. Já je chápu, naše zahrada je pro ně jako oáza někde v poušti. Jenže my chceme alespoň nějakou úrodu pro naše děti...  nad nálety ptáků jsem se rozčilovala už před čtyřmi lety (v příspěvku Pytlíčková zahrada) a kromě organzových sáčků na hrozny a bezinky jsme si taky koupili takové ty plastové natahovací zelené sítě proti ptactvu. Prostě klasické řešení.

Chvíli jsme ty zelené sítě používali a věřte, pracovalo se s nimi hrozně mizerně, blbě se skladovaly a nedaly se z nich vyplést větvičky. To ale nebyl největší problém téhle kupované ochranné pomůcky. Největší problém byl, že se mi do těch zelených sítí (když jsem je hodila kdysi na jaře na jahody, po kterých šli kosáci jako diví) jednou zamotala ještěrka a bohužel umřela. Hrozně jsem to obrečela, strašně moc mě to mrzelo. Zelené plastové natahovací sítě proti ptactvu tak putovaly do plastového kontejneru a my byli zase bez ochrany a bez úrody.

Jahody chráněné proti kosákům...

Ještěže mám ale tenhle blog. Někdo milý (tímto mocmocmocmoc děkuji!) mi do komentáře k tomu článku poradil, že na ochranu úrody používá nejlevnější záclonu z IKEA. Mají ji pojmenovanou LILL, v sáčku jsou dva třímetrové čtverce a stojí 119 kč (https://www.ikea.com/cz/cs/p/lill-zaclony-1-par-bila-10070262/). Nakoupili jsme je a úspěšně používáme už nějaké dva roky. Žádná ještěrka ani pták se do ní nezamotal. Se záclonou se skvěle pracuje, snadno ji usuším, vyperu, poskládám tak, že nezabírá moc místa. A hlavně se k sobě záclony dají skvěle spojovat pomocí kolíčků na prádlo. Zatím používám staré plastové, co mi zbyly, ale už jsem si objednala z bazarů a aukra pořádné dřevěné použité kolíčky, které mi záclony budou držet tam, kde mají být.

Záclony k sobě jednoduše cvaknu kolíčky na prádlo. Tyhle jsou plastové a rozpadají se, už ale kupuji staré použité dřevěné, protože ty vydrží...

Takže naše zahrada je teď přes léto prostě ověšená záclonami. Není to žádný designový skvost, koukáme na krapet zabalenou zahradu, ale hlavně letos to byla nutnost. Letos nám totiž ptáci sežrali doslova všechno, co nebylo chráněné. Co ještě loni odolávalo a ptáci se na to ani nepodívali (bílá moruše, sladkovišeň), to letos zmizelo za jeden jediný den. Prostě přiletělo menší hejno a bylo to. A nově máme na zahradě strakapouda, který je sice hrozně nádherný, ale až jsme pochopili, proč si naši zahradu vybral, tak jsme z toho už tak moc nadšení nebyli. Přišel kvůli naší úrodě lískových ořechů a hodlá ji asi sníst celou sám.

A tak jsme se poučili. V Ikee jsme nakoupili další zásobu záclon a příští rok zakrýváme už opravdu, opravdu všechno ovoce (a oříšky), co chceme sklízet.

Jedna jediná obalená větev třešně. To jsme tenkrát záclony poprvé testovali. A ano, tušíte správně, ta jediná větev byla veškerá úroda, kterou jsme měli :-)

Tohle jsou naše borůvky, které dozrávají dlouho. Bez zakrytí by je ptáci ozobali ještě zelené... takto máme úrodu pro sebe.

Tahle záclona rostlinám nestíní, pustí celkem dost světla. Tady zakryté dřínky...

Hrozny vinné révy vpravo jsou chráněné organzovými sáčky proti vosám a hrozny, na které sáčky nasadit nešly, jsou pak ještě chráněné proti ptákům záclonami.

No a na podzim nám záclony (pospojované kolíčky nebo zauzlované) chrání jezírko před spadem listí. Usnadní to potom jarní čištění a čistotu jezírka celkově.

Myslím, že v Ikee nemají ani ponětí, jak multifunkční záclony vlastně vyrábějí :-)

Červnové večery provoněné večernicí vonnou

Nenápadná fialová květina s poetickým názvem Večernice vonná (Hesperis Matronalis) se pěkně rychle vyšplhala po žebříčku mých oblíbených květin na přední příčky. Protože, ze a) má výrazné fialové květy a za b) intenzivně a krásně voní. Jelikož je to ale krátkověká trvalka (nebo spíš někdy dvouletka), popíšu vám, jak ji vlastně pěstuji a kolik práce s ní kvůli té vůni mám.

Hledám pro večernici ta nejlepší místa, kde si její vůni můžu užít. Třeba u houpačky..

Začátky s večernici byly jednoduché - koupila jsem si kdysi (asi v roce 2016) sazenici. Pak jsem si tu sladkou intenzivní vůni zamilovala a ejhle, dalším rokem se po sazenicích slehla zem a nikde se večernice na dokoupení nedala sehnat a tak jsme si nastudovala pěstování ze semínek, abych se z ní mohla těšit každý rok a nebyla závislá na tom, jestli ji zahradnictví budou mít nebo ne. Nebojte, není to těžké. 

Standardní postupy velí set semínka na finální stanoviště v dubnu. vyroste taková přízemní rostlinka a když ji na tom místě udržíte naživu, tak druhým rokem vykvete. Jenže u nás, ouha, mi ty malé klíčící rostlinky zjara vždycky sežrali slimáci. Večernice vonná je ze skupinky brukvovitých a tak slimákům celkem dost chutná. Předpěstování na jaře, kdy mám obvykle parapety, stůl a všechno doslova pokryté sazeničkami rajčat a okurek a cuket, taky nepřicházelo v úvahu. Nakonec jsem se inspirovala postupem od Loukykvět (https://www.loukykvet.cz/obchod/4366-vecernice-fialova). Semínka vyseju někdy začátkem srpna na terase do substrátu a zalévám. Brzy vyklíčí malé rostlinky, které přesadím do květináčků a na finální místa je sázím koncem září. Krásně přezimují a další rok rovnou kvetou.

Předpěstované sazenice večernice na místě, kam na ně nemůžou slimáci.

Kam večernici dát? Nejlépe do míst, kde si naplno užijete její skvělou vůni. Je to jedna z květin, která má schopnost v určitých večerech provonět třeba čtvrt zahrady. Ideální je pro ni polostín a do půdy přidat dost kompostu, aby jí držel vláhu. Já ji pěstuji pod stromy, ale taky ze severní strany domu i v hlubším stínu a vše zvládá, když ji zaléváte. Je dobré myslet na to, že jde o metr vysokou květinu, která může v dešti trochu polehávat a je nutné ji pak vyvazovat, aby například nepadala do cesty apod.

Večernici vonnou s úspěchem pěstuji pod stromy. Jen je potřeba nezapomenout ji častěji zalévat.

Po odkvětu si můžete pár rostlin ponechat na semínka a ta nechat někdy v srpnu pak samovolně dopadat na místa, kde ji chcete další rok pěstovat. Nebo jim můžete pomoct a trochu si je tam můžete rozházet sami. Když bude místo zalévané, mohly by vyklíčit a třeba i uniknout slimákům, kteří mají v zahradě v srpnu dost jiné potravy. Já ale většinu odkvetených večernic pěkně ustřihnu. Díky tomu obvykle rostlina ještě naraší zespod lístky a pokvete i další rok. Alespoň to je moje zkušenost, že ty, které nechám na semena, už znovu neobrůstají... 

Tyhle rostlinky se mi vysemenily samy, pokvetou příští rok.

Rostlina krásně kvete a voní v podstatě celý měsíc (část května a pak v červnu). Když si pár utrhnete do vázy (kde navíc celkem dobře vydrží), měli byste tím podpořit další výhony a kvetení. Navíc se prý květy dají i sušit a přidávat do čajových směsí na provonění (rostlina je jedlá) - to jsem ještě nezkoušela.

Snad jsem vás inspirovala, abyste to s touto voňavou kráskou v zahradě taky zkusili.

Voňavá jahodová máta a její mouchy

Poprvé jsem potkala jahodovou mátu v Bylinkové zahradě ve Valticích před deseti lety. Voněla prostě pěkně, jemně a mně, kterou silné vůně máty obvykle odrovnají, přišla jako dobrá volba do naší zahrady. Tak tenkrát putovala malá sazenička z Valtic nějaké ty kilometry až k nám a máme ji na zahradě až doteď.

Musím říct, že je to první věc, kterou obvykle dávám na zahradě "očichat" návštěvám a která snad každého uchvátila. Voní prostě fakt hodně pěkně. Tedy, jahody bych z ní necítila ani omylem, to se nezlobte, ale jako svěží lehkou ovocnou vůni jako dělanou pro sladké limonády a recepty bych ji už označila. Tím, že to byl tenkrát impulzivní nákup, tak popravdě ani nevím, jestli mám odrůdu Mentha species " Erdbeerminze" a nebo Mentha species "Almira" (obě se označují jako jahodové).

Zasadila jsem si ji tenkrát "dočasně" do bylinkové spirály na místo na přímé slunce, protože stín v roce 2013 na naší zahradě prostě žádný nebyl. No a i když jsem jí později našla místo v polostínu, ze spirály už jsem ji nikdy nedostala a vždycky se někde zpod nějakého kamenu každý rok pár rostlin objeví. S čistým svědomím tedy můžu říct, že tahle máta zvládne očividně i plné slunce. Obecně jí, navzdory klasickým poučkám o mátě, vlastně vyhovuje víc slunečné i polostinné stanoviště, namísto obligátního velkého stínu, kterým jsou máty proslavené (proslavené tím, že to ve stínu zvládnou).

Věřte mi, pokud jahodovou mátu zasadíte do bylinkové spirály, která má základy z kamenů, už ji odtud nedostanete. Kořeny má pod základnou spirály a všechny moje pokusy o přesazení ztroskotaly.

Už tenkrát, když jsme na zahradě ještě neměli dům a jezdili tam jen jednou za čas, mě zarazil oblak hmyzu, který se v létě vždycky z jahodové máty vznesl, když jsem šla kolem. V první chvíli jsem se lekla, že to bude spousta včel, ale kdepak. Na jahodové mátě seděly desítky much a nějaké pestřenky. Nějak jsem tomu nevěnovala pozornost, přešly roky, přestěhovali jsme se do domu a jahodovou mátu jsem si přesadila taky přímo k terase, abych ji měla blízko. A jak byla blízko a na očích, došlo nám časem, že ty mouchy posedané na jahodové mátě nejsou nějaká anomálie, ale prostě standardní obrázek téhle rostlinky, když kvete. Mají ji prostě rády...

A tak, milí přátelé, pokud nemáte rádi otravné mouchy při venkovním stolováním, nesázejte si k terase jahodovou mátu... na ní totiž budou v době květu (červenec a srpen) sedět těch much desítky a navíc po celý den. Takže naše jahodová máta putovala od terasy pryč a našli jsme jí hezké místo z východní strany domu, kde nám ty posedané mouchy nijak vadit nebudou.

Jinak ale tahle bylinka jiné "mouchy" nemá, jen samá pozitiva. Výborně chutná v nápojích, na dezertech a s čerstvou meduňkou tvoří perfektní dvojici pro svěží letní čaj (nebo ledový čaj). Ideální máty pro všechny, kteří potřebují jen jemnou mátovou vůni a chuť. A navíc nenáročná na pěstování, zvládne i sucho a přímé slunce.

Mouchy stihly odletět, než jsem je stačila vyfotit...