Časné pěstování zeleniny v přenosném pařeništi přímo na záhonu jsem si zamilovala. Konečně můžu mít domácí ředkvičky, římský salát a špenát už v dubnu a stihnu po jejich sklizni místo osadit jinou zeleninou. Prostě parádní efektivita a úspora místa! A to teď vážně potřebuju, protože se mi devět záhonů zredukovalo na šest. Neptejte se proč... a nebo ptejte, stejně to na sebe brzy prozradím a snad i pořádně popíšu. Část záhonu ustoupila místu pro bio bazén, což je můj splněný sen a dlouho jsme na něj šetřili... ale zpět k pařeništím. Zjistila jsem, že už bez nich nemůžu na jaře dobře fungovat a že mi umožní pěstovat zeleninu mnohem snadněji. Zároveň je to s nimi ale k vzteku a přináší spoustu problémů, protože jsem si vybrala ta levná.

Pařeniště je výborná věc. Jen prosím ne ty z plastu...

V první řadě jsem si na svoje pokusy koupila to nejlevnější pařeniště, co na trhu je - skládací polykarbonátové. Má ho Lidl, ale i jiní prodejci (třeba DEMA), snadno ho koupíte přes internet a přijde balíkem až domů. Jedno za cca 550 Kč (a výše) Sestavení této "hračky" bylo dost obtížné, návod stojí ve všech případech za starou belu, potrápila jsem se s tím hodně. Původně jsem si myslela, že budu mít pařeniště uskladněné rozložené a na jaře ho vždycky složím, ale zas tak dobrý nápad to není. Polykarbonátové části se dole zasazují do černého plastového trojúhelníku a jde to hodně ztuha. Rozhodně to není jednoduše znovu složitelná hračka.

Hlavním problémem těchto pařenišť je ale jejich lehká váha. Lítají ve větru a to hodně. Sice k nim je systém "ukotvení" za pomoci malých kovových háčků, ale ten je prosím k smíchu. Stačí i normální vítr a pařeniště jsou u sousedů. A to prosím zavřená, nemůžu ani uvažovat o tom, že bych použila ten větrací systém a nechala je pootevřená. Musíme ty vršky ve všech rozích zatížit. Nejdříve jsem je zatížila jen tvrdými dřevy a uřezanými zbytky dlažby. Pak ale přišel hodně silný vítr a odklopil víko a celá ta dřeva a kusy dlažby přeletěly plot až k sousedům. Bylo to docela nebezpečné. Museli jsme nakonec pařeniště zatížit žulovými kostkami, které dělají promáčkliny do horních dílů. Takže, pokud si tyhle polykarbonátové "hračky" hodláte koupit, počítejte s robustním systémem zatížení, jinak budou věčně u sousedů.

Celé to zatížení kostkami a dřevěnými poleny má ještě jeden problematický aspekt. Semena v pařeništích je potřeba chodit pravidelně zalévat. A každé zalévání znamenalo nejdřív odskládat všechny kostky a dřeva a pak rychle chytit vršek (když zrovna foukalo), držet ho a druhou rukou nějak zalívat. Šest záhonů znamenalo zábavu na půl hodiny minimálně. Ta zelenina za to stála, ne že ne, jen bych si fakt přála pařeniště, které prostě neodletí.

Když přišly horké březnové dny, oddělávala jsem celé horní kryty. Na tohle "rozebírání" nejsou ta pařeniště vůbec dělaná, mají tam takové černé zarážky, které jsem vždy z jedné strany při skládání nedávala přesně pro tento účel.

V teplých březnových dnech oddělávám vrchní krytí, aby se rostliny "neuvařily". Když přijdou chladné dny, opět jen nasadím horní kryt a zatížím žulovými kostkami.

Třetím a nejdůležitějším aspektem polykarbonátových pařenišť je riziko toxicity. Z polykarbonátu se uvolňuje bisfenol A (BPA) a pak ho můžete mít v zelenině. Nevěděla jsem to v době, kdy jsem je kupovala a nepídila se po nějakém BPA-free polykarbonátu, obávám se, že v tom Lidl i DEMA pařeništi, které mám, ten bisfenol je. Skoro se bojím jim napsat o nějaké technické a bezpečnostní listy. Takže žádná sláva pro pěstování zeleniny.

No a druhé riziko je uvolňování mikroplastů a nanoplastů z oděru a působením času. Prostě plasty v zahradách nejsou v pořádku. Sice z takové netkané textilie bude to riziko uvolňování větší, protože jde o "látku" a ta vlákna nejsou prostě stabilní a dochází k většímu oděru, ale polykarbonát taky nebude úplně bez viny. Pokud se v problematice nanoplastů a mikroplastů a jejich rizik pro buňky ještě neorientujete, plně doporučuji se podívat na rozhovor "Mikroplasty a jejich rizika, s RNDr. Tomášem Cajthamlem" na YouTube kanále Svět Non Toxic: https://www.youtube.com/watch?v=BrnuxHctkO4

Takže, abych to shrnula, tak pařeniště se mi hrozně moc líbí a jsou praktická. Podívejte se níže do fotku, kde jsou ředkvičky seté ve stejnou dobu (únor). Ty v pařeništi jsou už nádherně veliké, ty mimo pařeniště jen malé. Získaný náskok se opravdu hodí, takto stihnu ředkvičky sklidit v době, než tam pak dám rajčata a špenát sklidím dříve, než dám na záhon cukety. To bych u nás v předchozích letech takto dělat nemohla. 

Ředkvičky v pařeništi a mimo něj, seté ve stejnou dobu.

Jakmile to trochu půjde peněžně, tak se poohlédnu po skleněném pařeništi. Zatím jsem koukala, že jsou poměrně drahá a stejně se bojím, aby i tak ve větru "nelétala". Ale sklo je těžké, tak snad by na záhonu mohlo vydržet... i když u nás lítal v silném větru i sousedčin stůl se skleněnou deskou. Bude to však investice na dlouhou dobu. Ta polykarbonátová pařeniště prý mají životnost tak tři nebo čtyři roky. Pokud není UV stabilizace rovnoměrně rozmístěná (což nemáte jak zjistit, zvlášť u těch levných polykarbonátů je to prý problém), tak určitá místa křehnou a není výjimkou, že takový polykarbonát nevydrží ani dva roky. Takže ta naše nejspíš celkem brzy doslouží (jo, to jsem při jejich nákupu taky nevěděla) a já budu teprve potom pořádně řešit, jaká další koupit.

Našla jsem na internetu zajímavou myšlenku. Prý by teoreticky (?) mělo jít naskládat luxfery kolem dokola a na to jednoduše položit skleněnou tabuli (nebo staré bazarové okno). Je to řešení, které je snadno rozložitelné a neuletí. Luxfery se dají sehnat použité levně za odvoz na bazarech, když to člověk sleduje. Rozhodně mě to zaujalo a možná půjdu touto cestou a postupně nahradím škodlivá plastová pařeniště časem těmi skleněnými. No a jestli chcete s pařeništi experimentovat, doporučuji vám kouknout se po těch skleněných rovnou, kupovat levný plast za ty problémy fakt nestojí.